I když už má za sebou téměř dva tisíc seskoků, maminka se o ní pořád při každém skákání bojí. „Má o mě strach, to je jasný,“ řekla s pochopením dcera. Sama však mluví o parašutismu jako o bezpečném sportu. „Ono to tak vypadá, ale je tam všechno několikrát jištěné, je to zabezpečené opravdu dobře,“ je přesvědčená dlouhovlasá blondýnka.

Během vysokoškolských studií na fakultě tělovýchovy a sportu zkusila mnoho jiných sportů a některé z nich byly prý daleko nebezpečnější. „Třeba jízda na koni se s tím nedá srovnat,“ vzpomněla si. O sjezdovém lyžování nebo jakýchkoliv zápasech ani nemluvě.

Podobný osud se však dal předpokládat. Letiště totiž Jana Šneiderová navštěvovala už od dětství. „Tatínek byl na vojně u výsadkářů, tak k tomu měl blízko. Vodil mě na letiště, chodili jsme na letecké dny, za vysvědčení jsem dostala třeba vyhlídkový let větroněm,“ vzpomíná si. Dodnes si pamatuje, jak poprvé viděla parašutisty a to jí naprosto učarovalo. Bála se, že jí rodiče skákat nedovolí, ale otec byl nadšený stejně jako ona.

V šestnácti letech začala skákat a dostala se i mezi českou špičku. „U nás má parašutismus velkou tradici v armádním klubu Dukla. Tam jsou kluci na světové úrovni. Když jsem byla v reprezentaci, jezdili jsme s Duklou na soustředění a na závody. Tam jsme se snažili něco odkoukat,“ usměje se při vzpomínce na minulost.

Věnuje se disciplíně, která se jmenuje přesnost přistání. „Snažíme se trefit patou na dvoucentimetrový střed. Ten je uprostřed disku, který má poloměr šestnáct centimetrů,“ přiblížila svůj sport. Zdaleka ne vždy se prý trefí přesně, ale pokud ano, je to velká radost. „Skáčeme z tisíce metrů a z letadla nejprve vidíme jen letiště a možná doskočiště, na které dopadáme. Ze čtyř set metrů už vidím disk, ale potom tu tečku až třeba od padesáti metrů,“ dodala.

Skákala po celém světě, kromě okolních států byla třeba i v Dubaji nebo v Rusku. „Ale nejvíce se nám paradoxně zadařilo na Mistrovství Evropy v Prostějově v roce 2005, kde jsme jako tým byli druzí a já byla šestá v jednotlivcích,“ vzpomněla na svůj největší úspěch. Co se týká třeba republikových šampionátů, tam už má kompletní sbírku medailí. Dosud poslední získala v roce 2016, kdy si doslova odskočila z mateřské. Byl z toho bronz.

Nyní se vrátila po mateřské dovolené a hned na začátku června vyhrála doma v Jihlavě. „Je to pro mě hrozně cenné vítězství, protože jsem byla dva roky na mateřské a vůbec jsem nevisela na padáku. Tohle byly první seskoky po dvou letech a zrovna se zadařilo. To mi udělalo velkou radost,“ usmívá se. A aby toho nebylo málo, o týden později v Klatovech znovu vyhrála. „Beru to jako začátečnické štěstí. Ale je to příjemné,“ řekla skromně.

Přestože má Jana Šneiderová podporu ve svém okolí, zejména v manželovi, který také skákal s padákem a nyní je pilotem letadel, není úplně snadné dávat parašutismu více času. Doma má totiž tři malé děti a shánět hlídání je někdy obtížné. Mimochodem, k parašutismu je vést příliš nechce. „Měla bych o ně strach, jako má mamka o mě,“ řekla závěrem.