Jak s odstupem hodnotíte svůj úspěch na extrémním maratonu?

Jsem především moc ráda, že se to povedlo a že jsem měla možnost něco takového zorganizovat. Pro mě to byl obrovský krok do neznáma. A to i v rámci komunikace s médii a na sociálních sítích. Navíc, Čína je dost specifická země mají tam například blokovaný internet, takže abych o sobě mohla dát na trase vědět, musela jsem si vypůjčit osobní modem a připojovat se přes mobilní VPNku. Se vším mi pomohl Jiří Vaníček, který si mého projektu všiml, a díky tomu jsem mohla být celou dobu online.

Jaké byly minuty před startem? O vašem cíli pokořit více než dvaačtyřicet kilometrů na Velké čínské zdi se hodně mluvilo, byla toho plná média. Cítila jste proto tlak, respektive strach, z odpovědnosti závod dokončit?

Byla jsem pevně rozhodnutá, že chci závod dokončit. Ať už se tam stane cokoliv. Ten tlak jsem samozřejmě trochu cítila, a to i proto, že to pro mě byl přece jen hodně „jiný" závod. To se projevilo, už když jsem se na něj připravovala nikdy jsem například neběžela maraton s batůžkem na zádech. Na klasických maratonech víte, na co se můžete spolehnout. Víte, jak budou zhruba vypadat občerstvovací stanice, zdravotní péče, a hlavně dokážete přibližně odhadnout, za kolik hodin těch dvaačtyřicet kilometrů zaběhnete. Ale vzhledem k tomu, že trasa v Číně vedla po horách a čekalo na mě více než pět tisíc schodů, vůbec jsem netušila, jak dlouho mi to zabere. Musela jsem být tedy připravená na cokoliv.

Co všechno tedy obsahovalo vaše „krizové zavazadlo"?

V prvé řadě samozřejmě camelback s vodou, který jsem poté doplňovala na občerstvovacích stanicích. Dále různé energetické tyčinky a gely, náplasti, třeba i tabletky proti průjmu. Nesla jsem i zásobu náhradních baterek, protože jsem občas natáčela na GoPro, abych měla na čínskou zeď nějakou památku.

V jaké části závodu přišla krize pokud tedy nějaká přišla?

Krize přišla, a to velice rychle. Nastala těsně za takzvanou Kozí stezkou, kde bylo na sedmi stech metrech tři sta metrů převýšení. Běželi jsme ji v obou směrech, nejdříve dolů, ke konci závodu pak nahoru. Zatímco pro spoustu závodníků bylo nejhorší stezku vyběhnout, já jsem měla paradoxně velké problémy při běhů dolů. Mám občas problémy s koleny. Přestože jsem je měla stažená a při tréninku je připravovala na zátěž, prudké klesání bylo velmi bolestivé. Když jsem se potom asi na jedenáctém kilometru dostala dolů, nemohla jsem skoro ani chodit, natož běžet. V tu chvíli jsem věděla, že jsem ještě velmi daleko cíli, může se stát spousta věcí, a že pokud si doběhnu pro medaili, rozhodně to nebude zadarmo. Spíše malý zázrak.

Medaili za splnění osmihodinového limitu jste si nakonec odvezla. Jak člověk uběhne dalších třicet kilometrů, když už nemůže ani chodit?

Když jsme se dostali na úseky, kde se stoupalo, znovu jsem se dostala do tempa. Kupodivu mi běh do kopce nevadí. Trénuji v Praze na schodech v hotelu Corinthia, takže jsem na to zvyklá a vyhovuje mi to. Když potom vidíte, že ostatní běžci už nemůžou a vy se ještě cítíte dobře, ohromně vás to motivuje. Síly se mi tedy znovu vrátily. Myslím, že to v tu chvíli bylo hodně o psychice. Na posledních kilometrech jsem pak už cítila euforii z cíle a věřila jsem, že tu medaili nakonec přece jen přivezu. Velmi motivační pro mě byl také moment, kdy jsem z dálky na věžích Velké čínské zdi viděla vyvěšené české vlajky. Přijeli mě podpořit lidé z Pekingu, se kterými jsem se potkala na české ambasádě. Dojalo mě to.

V jakém čase jste závod dokončila?

Běžela jsem přibližně sedm hodin. Považovala jsem za důležité závod dokončit. Čas pro mě není moc podstatný, a to nejen na Velké čínské zdi, ale při všech maratonech nebo jiných závodech. Běh je pro mě sváteční zážitek. Navíc, obyčejná holka, jako já, která jen tak běhá, nemůže nikdy doufat v nějaké světové rekordy. Smysl vidím v tom, že běháním můžu pomáhat nevidomým, můžu být jejich trasérka. Jestli budu v cíli o pět minut dřív, nebo později, na tom nesejde.

Jaký dojem ve vás Velká čínská zeď zanechala?

Když jsem zeď viděla poprvé, tak jsem si z toho sedla na zadek, je to opravdu neuvěřitelná stavba. Já jsem se navíc pohybovala v nádherném prostředí s krásnými výhledy na vrcholky hor.

Trasa nevedla jen po hradbách, ale také skrze čínské vesnice. Jaké zkušenosti máte s místními lidmi?

Když zjistili, že se poblíž něco děje, přišli se podívat, co to tam vyvádíme. Udělalo mi radost, že spousta z nich nám fandila, někteří i podávali vodu. Děti nám u trasy trhaly květiny a s radostí si s námi tleskali dlaní. Byl to pěkný zážitek.

Kolik běžců se extrémního maratonu zúčastnilo?

Závodilo asi tři tisíce běžců, celý maraton ale běželo jen devět set z nich. Zbylí závodníci se účastnili buď půlmaratonu, nebo běhu Fun Run, jehož trasa měla myslím sedm nebo osm kilometrů. Sešly se tam desítky různých národností, odhaduji tak šedesát až sedmdesát. Zajímavé je, že nejpočetnější zastoupení běžců neměla Čína, ale jiná země. Tipnete si která?

Jediné, co mě napadá, je Keňa, maratonská velmoc…

Nevím, zda nějací Keňani na startu byli, nebo ne, ale myslím si, že maraton na Velké čínské zdi není standardní závod, kde by se výkonnostní běžci uplatnili. Naopak by tam pro ně bylo velké nebezpečí zranění nebo přepětí sil. Elitní běžci se tedy většinou neúčastní. Nejpočetnější byli Američani. Přijelo jich asi dvě stě padesát. Číňané byli tedy v tomto ohledu až druzí.

Jako Češka jste byla jediná, nebo na Velké čínské zdi startovalo více našich krajanů?

Určitě jsem neběžela jediná, potkala jsem jednu Češku a jednoho Čecha. Asi jsem ale byla jediná, kdo dražil medaili pro nevidomé.

Tím se dostáváme k hlavnímu poslání vaší cesty do Číny. Kromě splnění si sportovního snu jste podpořila neziskové organizace, které pomáhají nevidomým…

Ano, vydražili jsme medaili, triko ze závodu, startovní číslo a běžecký trénink se mnou. Dohromady se vybrala částka více než deset tisíc korun. Kromě toho měli také lidé možnost přispět dárcovskou DMS. Peníze putovaly dvěma neziskovým organizacím, se kterými spolupracuji. Jednou z nich je Světluška, nadační fond Českého rozhlasu, druhou pak Světlo pro svět, nadace, která působí především v rozvojových zemích. Jejím cílem je operovat lidi s šedým zákalem. Jsou schopní jednu operaci provést za 800 korun a tím člověku vrátit zrak v zemi, kde pokud ho člověk ztratí, není absolutně schopen se o sebe postarat, protože k tomu nemá vůbec žádné prostředky. Světlo pro svět se mimo to zabývá i prevencí proti slepotě. Jejich práce má široký dosah.

Jaká je vaše vize do budoucna, ať už sportovní, nebo charitativní?

Sportovních výzev je hodně. Určitě chci dál zůstat u trénování s nevidomými. Dát jim možnost běhat. Mám v plánu se za rok na Velkou čínskou zeď vrátit a zdolat dvaačtyřicet kilometrů s nevidomým kamarádem. Ráda bych také uspořádala v Corinthii, kde trénuji, závod na schodech pro veřejnost opět na podporu nevidomých.