V této situaci už řada lidí v zemědělství nechce pracovat, mizí úcta k půdě. Sedlák se už nebere jako tvůrce krajiny, ale jako nějaký obtížný hmyz, který znečišťuje venkov, vnímaný mimochodem už jen jako „rekreační zóna".

Varující je fakt, že 80 procent půdy v naší zemi je v pronájmu – někde to nevadí, pokud je družstvo solidní a nejde mu jen o rychlé zbohatnutí. Ale často bohužel ani řadoví majitelé si půdy neváží tolik jako Němci nebo Rakušané, takže když za nimi přijdou „cizí" spekulanti s nabídkou extrémně vysokého nájmu nebo vysoké výkupní ceny, tak jim kývnou na nabídku. Vůbec se nezamýšlí nad tím, že generace jeho předků přikupovali políčka po malých kouscích, až jich konečně měli tolik, že se s nimi mohli uživit.

Na polích tím pádem hospodaří subjekty, kterým jde hlavně o čerpání dotací. Jádro problému je, že dotace zemědělcům tečou bez vazby na dobytčí jednotku. To znamená, že každý farmář by na určitou rozlohu polí měl mít určitý minimální počet kusů dobytka. Ale tak to není, takže když nějací byznysmeni skoupí krachující družstvo, tak jako první prodají dobytek, a věnují se hlavně rostlinné výrobě bez ohledu na nadmořskou výšku, protože tam vidí rychlý zisk. Přitom chov zvířat je právě to, v čem je přidaná hodnota zemědělství – sedláci tomu říkávali „přehnat krmivo přes kožený pytel".

Bohužel důležitost chovu dobytka si lidé možná uvědomí až v době, kdy se cena za kilogram vepřového masa má zvednout o 15 korun. K výdělečnému chovu dobytka by ale také bylo potřeba, aby prvovýrobci mohli být obchodními partnery při prodeji masa – zatím totiž sice na farmě mohou maso sami zbourat, ale nemohou ho sami prodávat. Přitom v Německu to možné je, a je to také země EU. Problémem je pak i to, že někteří lidé hlavně z měst už ani na dobytek na vsi nejsou zvyklí, a obtěžuje je smradem – bohužel za dob hospodaření JZD se dobytek soustředil pouze ve větších obcích, kde je ho teď příliš mnoho.

Hrozba eroze

Chov dobytka je přitom důležitý i pro půdu. Každý hektar by nejméně po pěti letech měl dostat hnůj, zvlášť na Vysočině. Pokud na svah nepřijde poctivé hnojivo z dobytka, sesype se. Už takhle erozi vyvolává intenzivní rostlinná výroba, která v našich 500 až 700 metrech nad mořem nemá právě bez zmíněného chovu dobytka smysl. Zde nastává kuriózní situace: Stát na jedné straně masíruje sedláky protierozními opatřeními, „učí" je, co se kde nesmí pěstovat a hrozí sankcemi, na druhé straně nezasáhl, když se kvůli dotacím na solární elektrárny zničily stovky hektarů zemědělské půdy, a teď se ničí další plochy kukuřicí, která se pěstuje kvůli dotacím na elektřinu z bioplynek. Přitom Česko vyrábí dost elektřiny.

Logiku pak nemá ani to, že kvůli splavům ornice se více zanášejí rybníky, takže stát pak musí dávat čím dál více dotací na jejich odbahnění. Aby bylo jasno, nevadí mi bioplynové stanice, které pomohou farmám spotřebovat nadbytečné suroviny, a využijí jejich energii přímo v místě výroby. V Rakousku to tak jde. Ale jaký smysl mají v Česku obří stanice, které vlastně zneužily dotací, a jsou jen na kšeft bez přímé vazby na dlouhodobé hospodaření?

Bohužel se mi zdá, že se v zemědělství setkalo několik problémů a od dob ministra Josefa Luxe se žádný ministr zemědělství za práva zemědělců v naší zemi i v EU nepostavil. Asi to bude tím, že nás nejsou ani tři procenta českého voličstva. A bohužel už není cesta zpět, protože do zemědělství vstoupil kapitál a požadavek krátkodobého zisku. Není se čemu divit, když se farmáři dozvídají výkupní cenu mléka až měsíc poté, co ho prodají. Dotace chodí pozdě, takže podniky jsou zaúvěrované, a dělají zoufalá rozhodnutí jako třeba prodej slámy do zahraničních zemí a spaloven, ačkoli by co nejvíc hmoty mělo jít zpět do země.

Josef Plešák, soukromý zemědělec, Turovka