Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jsem jen obyčejná ženská, která řídí kamion

Třebíč /ROZHOVOR/ - V dnešní době je už málo profesí, kde je opravdovou výjimkou potkat ženu. Není to tak dávno, co se paní a dívky praly o volební právo, dnes je lze potkat i v oblastech, kde byste je rozhodně nečekaly.

3.6.2012
SDÍLEJ:

Jitka Eliášová.Foto: archiv Jitky Eliášové

Ženy hrají hokej, svařují a postaví se bez problémů za frézu. Jitka Eliášová, jinak usměvavá matka dvou dětí z Třebíče, brázdí silnice Evropy v kamionu. Deník se zeptal, jaké to je sedět za volantem 25tunového náklaďáku.

Jak jste se dostala do kabiny náklaďáku?

Myslím si, že jsem to v sobě měla odjakživa, jen to bylo tak trochu zastuzené, „u ledu". Můj taťka řídil kde co a já to mám zřejmě po něm. Moje maminka svými geny také nic nepokazila. V době mého mládí byla velká motoristka.

Jak mám tomu zamrznutí rozumět?

V osmnácti jsem si udělala honem honem řidičák, abych mohla jezdit, pak jsem prostě dvacet let za volantem neseděla.

To musel být šok sednout za volant takového kolosu.

Hned jsem do náklaďáku neskočila. Začala jsem jezdit jen jako závozník, na výlety. Až poté jsem se odhodlala udělat si papíry, ale začínala jsem samozřejmě zase v osobním autě, pak došlo na dodávku a náklaďák přišel na řadu nakonec. Teď jsem tomu propadla. Jednou bych si ráda vyzkoušela, jak se řídí tank. (smích)

Kam jezdíte a kde všude jste byla?

Viděla jsem skoro celou Evropu, jezdím většinou Itálii nebo sever kontinentu Švédsko a Norsko, hlavně v zimě. Dalo by se říct, že kromě Portugalska a východu Evropy jsem byla téměř všude. I když musím přiznat, že mě dálný východ láká pouze jako turistku.

Jaký je to pocit sedět tak vysoko nad silnicí a mít za zády 25 tun?

Abych řekla pravdu, když se vrátím domů a sednu do osobního auta, mám daleko větší strach než ve scanii.V náklaďáku si připadám bezpečněji. Je to dáno už tím nadhledem a taky sílou auta.

Měla jste někdy strach?

To zažívám několikrát do roka. Hlavně v zimě. Čeští řidiči brázdí celou Evropu. Některé úseky ale jezdíme jenom v zimě. I tady platí, že to nejhorší „vyžereme" my. Štreky v letních měsících do Norska a Švédska dostávají Němci. Ti si pak do náklaďáku vezmou rodinného příslušníka a pojmou to jako výlet. My dostáváme v létě Itálii, kde je nepředstavitelné horko, sever pak až když je sníh. Jinak strach zažívám pravidelně na silnicích v Česku.

Dost se u nás diskutuje o zimních pneumatikách pro náklaďáky. Jak to vlastně je?

Existují letní, zimní pneumatiky, celoroční univerzální a také pneumatiky s hroty. Posledně jmenovaný typ je povolen na severu, a to z toho důvodu, že se tam v zimě sype jen minimálně, třeba před stoupáním, a to jen kousek. Možná proto je tam ta příroda tak nádherná. Bez patřičného vybavení, jako zimní gumy a řetězy, jet na sever je holé bláznovství. Možná to bude vypadat poněkud divně, ale používání gum s hroty se na kvalitě silnic nijak negativně neprojevuje.

Jací jsou Norové a Švédové?

Na to, v jakých podmínkách žijí, jsou vstřícní, srdeční a pohodoví. Neexistuje, že by něco přepočítávali, a jsou usměvaví. Nesetkala jsem se, že když jsem žena, jsem něco méně. Ani v Norsku a ani ve Švédsku nejsou ženy za volantem náklaďáku nic výjimečného. To samé platí o mužích. Překvapilo mě, kolik jich sedí za pokladnami v supermarketech. U nás by to mnozí nedělali. Tedy rozhodně ne za ty peníze. Tam je každá profese potřebná, pro každého je práce a každý, kdo pracuje, si vydělá na celkem slušné živobytí.

Vzpomněla byste si na nějaký hodně zajímavý zážitek?

Tak něco už jsem za volantem zažila. K těm nejhorším patří příhoda z Itálie. To jsme zrovna jeli z papírny v Trentu, která je dost vysoko v horách. Vede k ní taková klikatá silnice, kde se nedá jet víc než dvacítkou. Za jednou ze zatáček se proti nám vyřítili motorkáři. Ten první se nám vyhnul, ten druhý to už nestihl. Nevím, jak to udělal, ale motorka skončila pod koly a ten kluk se stačil, zřejmě instinktivně, zachytit rukou za svodidla nad dost vysokým srázem. To bylo hodně špatné. Odvezli ho do nemocnice a myslím, že se z toho léčil hodně dlouho.

Něco veselejšího byste neměla?

Ale jo, jsou i veselejší příhody, jako když jedete dva kilometry za stádem koz, které se rozhodly zkrátit si cestu po silnici, nebo když musíte jet pomalu jen proto, že právě kolem silnice pochoduje stádo sobů, a vy nevíte, co je napadne udělat. Ale to jsou drobné perličky. I když si vzpomínám na okamžik, kdy jsem odmítla pokračovat v cestě dál. Přijeli jsme tehdy v Itálii ke krásnému historickému mostu nad neskutečně hlubokou soutěskou. Vedla k němu úzká silnice, a jinudy se prostě nedalo. Před mostkem značka do 10 tun. Když bych tam byla jako turistka, určitě bych byla nadšená. Jenže takhle jsem zbaběle mostek přešla pěšky. Možná jsem tím činem zachránila Italům kousek z jejich historického dědictví. (smích)

Jak je to na takových cestách s hygienou?

No to snad ani není pro papír. Rozhodně zajímavé. Řidič v kabině žije. Například v některých zemích Evropy má řidič kamionu možnost použít autohofy. Jde o místo, kde jsou restaurace, obchody, placené parkoviště, sprchy, někde mají i pračku, to vše samozřejmě za poplatek.

Když tak jezdíte po silnicích Evropy, jak byste zhodnotila jejich stav?

Snad nejhorší jsou v Polsku. Tam někde vypadají jako po válce. Ty naše jsou hned za nimi.

Myslíte si, že jsou řidiči u nás bezohlední?

Ne všichni samozřejmě, ale bezohlednost je česká specialita. Jsou opravdu řidiči, kteří jsou přesvědčeni, že se jim nic nemůže stát, a na ostatních jim nezáleží. Příkladem může být muž do 30 let, svobodný, v audině. Teď jsem na hlavní tak jedu honem, honem. Nedívají se napravo, nalevo. Ale to neplatí jen o řidičích osobních aut. Na českých silnicích vládne netolerance.

Je nějaký rozdíl mezi řízením osobního a nákladního auta?

Kromě zpětného zrcátka snad ani ne (smích). Samozřejmě. Vezete větší náklad, máte silnější automobil. V náklaďáku jsou omezovače a musí se dodržovat celá řada pravidel, o nichž nemají řidiči malých aut ani ponětí. Jen málokdo si uvědomí, že řidič náklaďáku má to auto o hodně těžší a širší. Musíme dávat pozor na krajnice, větve stromů a že si musíme do zatáček dostatečně nadjet, tohle řidič osobního auta řešit nemusí. V mnoha případech mám za volantem náklaďáku strach za ty v menších autech, když vidím, co kolikrát na silnici zkouší. Neuvědomí si, co jim hrozí, když jedou těsně okolo kol náklaďáku, že u velkých aut je mrtvý úhel větší. A celá řada dalších rozdílů.

Celá léta jste pracovala mezi lidmi v obchodě i ve fabrice. Co se změnilo?

Abych řekla pravdu, já už davy nemusím. Tak nějak mě to s přibývajícím věkem přešlo. Raději si ve volnu zajdu do lesa. Naopak, ač to vypadá poněkud divně, mám během přestávek víc času na svůj velký koníček čtení.

Myslíte si, že to, co se člověk naučí v autoškole, mu k řízení stačí?

Tak rozhodně je to dobrá průprava, ale nestačí to. Každý, kdo má řidičák, ví, že zkouškami v autoškole to všechno teprve začíná. Ale udělala bych jinou věc. Každého, kdo chce řidičák, bych posadila do kamionu, aby si to zkusil, aby se potom dokázal vžít do kůže řidiče náklaďáku, aby pochopil, že nejde zastavit na místě, a že nejsme na silnici jen proto, že chceme zdržovat provoz.

Dříve měl každý řidič takzvané kolečko, jak to funguje nyní? A dá se systém nějak obejít?

Doba koleček je na ústupu, nová auta jsou už vybavena digitálním tachografem. Když se chce řidič dostat domů v pořádku, obcházet předpisy a nařízení se nevyplácí, hlavně v zahraničí ne.

Je něco, co vás v této branži láká, co by jste si ráda vyzkoušela?

Kamion, s nímž jezdím, má necelých 17 metrů. Pak ale existuje celá řada různých variant jízdních souprav, které mohou mít až 25 metrů. Existují i 40 metrů dlouhé soupravy. Smekám před všemi, kteří s tím jezdí, jednou bych si to chtěla zkusit, ale raději někde na letištní ploše.

JITKA ELIÁŠOVÁ

Narodila se v roce 1964 v Jihlavě. Po skončení základní školy vystudovala „ekonomku". Pracovala řadu let v kancelářích či provozech jako administrativní pracovnice. Má dvě dospělé dcery. Za volant náklaďáku se posadila v roce 2010. Sama o sobě říká: „Nejsem žádný mistr světa v řízení náklaďáku. Pořád se považuje za učedníka. Smekám před všemi zkušenějšími kolegy, od kterých se mám stále co učit. Mimo jiné sbírám kameny, které si vozím odevšad, a ráda pozoruji noční oblohu. Jsem obyčejná ženská, která strašně ráda vaří a peče. Jen mám neobvyklé povolání řídím kamion."

Autor: Lenka Novotná

3.6.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Mistry se o víkendu stali softballisté Havlíčkova Brodu (na snímku), kterým se podařilo navázat na loňskou sezonu a získali druhý titul v řadě.

Softballisté Havlíčkova Brodu obhájili extraligový titul

Poslanec Martin Lank

Martin Lank: Největší klad programu Realistů je jeho reálná splnitelnost

Předseda strany nemůže zůstat za bukem, říká Jan Veleba

Vysočina - Jediný předseda celostátní strany z Vysočiny Jan Veleba jde i do těchto voleb. Je lídrem Strany práv občanů (SPO) pro Vysočinu.

Motocyklista skončil na zemi

Chotěboř - V úterý 17. října odpoledne kolem šestnácté hodiny došlo k dopravní nehodě v Chotěboři.

Nejtepleji bylo v září v Dukovanech, nejvíc pršelo ve Velké Bíteši

Třebíčsko, Vysočina - Září bylo oproti průměru neznatelně chladnější. Průměrná měsíční teplota na Vysočině byla 11,4 °C, což představuje odchylku -1 °C od dlouhodobého normálu za období 1981 - 2010.

OBRAZEM: Dušičky. Svátek mají i květináři

Havlíčkův Brod - Dušičky, svátek zesnulých, který každoročně připadá na 2. listopad, je pro mnohé květináře na Havlíčkobrodsku jedním ze svátků, kdy jejich obchody navštíví během roku nejvíce lidí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení