K sokolnictví se dostal jako desetiletý chlapec díky propagandistické knížce, v průběhu čtyř desítek let se staral zhruba o stovku dravců a aktuálně je jeho největším miláčkem pětiletá samička raroha loveckého Molly. Řeč je o sokolníkovi Zdeňku Šlechtovi z Mysliveckého sdružení ve Větrném Jeníkově, který se se svými opeřenými svěřenci ukázal na sobotním Dni sov a dravců v jihlavské zoologické zahradě.

„Ve čtvrté třídě na základní škole nám suplující učitelka četla pasáž z knihy Čing, hrdý orel Tádžikistánu, kde je popisován lov orla. Mě to tehdy velmi zaujalo a díky tomu jsem se začal více zajímat o sokolnictví. Nedávno jsem si tuto knihu opatřil a zjistil jsem, že je to vlastně kniha oslavující kolektivizaci zemědělství v Sovětském svazu, kdy byl zabírán majetek a půda původních obyvatel," popsal Šlechta.

Pak už byl jen krůček k tomu, pořídit si první sovy a dravce, například jestřáby, poštolky nebo krahujce. „Za minulého režimu totiž tito ptáci nebyli chráněni zákonem a mohli se střílet, chytat do košů nebo se mohla vybírat jejich hnízda s mláďaty. Dravců jsme tedy měli tenkrát dost. Zhruba ve čtrnácti letech jsme pod vlivem dalšího, o něco staršího kamaráda začali dravce cvičit, všechno jsme to od něj odkoukali," doplnil sokolník.

Situace se změnila po revoluci, kdy ptáci jako poštolka, krahujec nebo jestřáb začali být chráněni, a pro sokolníky se stali víceméně nedostupnými. Naopak se v republice otevřel trh se sokolovitými dravci z umělých odchovů. V přírodě totiž byli sokolovití téměř vyhubeni a dnes se do české přírody postupně vrací. „Já se zabývám odchovem dravců z čeledě sokolovitých a lovím s nimi v přírodě. Mám sokola stěhovavého, raroha velkého, raroha loveckého a jejich křížence. Jako někdo chodí chytat ryby, já chodím lovit se svými dravci do bažantnic," vysvětlil Šlechta.

Týmová práce

A jak takový lov vypadá? Sokolovití se dají vycvičit dvěma způsoby. První z nich se jmenuje lov z krouživého čekání. „Vypustím dravce, on vystoupá do výšky a krouží nade mnou. Já mezitím dole spolu s loveckým psem prohledávám terén a když pes kořist vycítí, na chvíli ztuhne a odhaduje, jak daleko od něj se nachází. Pak kořist vyplašíme a dravec na ni střemhlav zaútočí a buď ji uloví, nebo ne," přiblížil jeden ze způsobů sokolník.

Druhý způsob je o něco jednodušší. „Například jedu se sokolem krajinou v autě a uvidím lovnou zvěř, třeba vránu. Zastavím tedy, sundám sokolovi z hlavy čepičku a on už je tak vycvičený, že jakmile kořist spatří, z rukavice nebo pěsti zaútočí přímým letem. Kořist se mu většinou snaží uniknout tím, že vystoupá nahoru, ale on se dostane nad ni a pak ji hravě uloví," vylíčil sokolník.

Za těch více než čtyřicet let, co se Zdeněk Šlechta sokolnictví věnuje, mu prošla rukama asi stovka dravců. S jejich výcvikem má tedy bohaté zkušenosti. Jeho největší oblíbenkyní je nyní pětiletá samička raroha loveckého Molly, kterou má zapůjčenou od kamaráda. „Je poměrně krotká, nechá se pohladit, vzít na ruku nebo vyfotit, na lidi je zvyklá a je miláčkem dětí i dospělých. Teď ji chceme dát k samečkovi, čekají ji mateřské povinnosti," uvedl Šlechta.

Sokolník si při výcviku oblíbil hlavně mladé dravce. „S mláďaty mohu lovit od konce června až do doby, kdy napadne první sníh. Se starými ptáky je to však složitější kvůli přepeřování. Péra jim postupně pelichají od půlky března do konce října, a to de facto znemožňuje jejich výcvik. Do terénu se s nimi dostanu třeba až v listopadu. A když brzo napadne sníh, tak si jich moc neužiji," uzavřel Šlechta.

ZUZANA MUSILOVÁ