Z dálky se náhle ozve tiché brumlání, které s následujícími vteřinami nabývá na síle. Ten zvuk je zkrátka nezaměnitelný. Zvuk starých aut, která zkrátka a dobře vypadala ještě jako auta, a ne jako krabice na čtyřech kolech. „Dřív každé auto vypadalo jinak a nebyl problém je od sebe rozlišit. Teď jako by je někdo dělal podle jednoho vzoru,“ souhlasí Miroslav Jandák, který se na zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou přijel se svou manželkou Alenou podívat na veteránskou jízdu Po stopách hraběte Chorinského.

Kolem zatím projíždí jeden historický skvost za druhým a Jandákovi se úplně rozsvítí oči. „A hlavně – ta auta byla opravdu krásná. Všude chromy, pletená kola. I to nejobyčejnější auto mělo v sobě jistou eleganci. Jenže teď, když se všechno vyrábí masově, se tomuhle všemu ustupuje,“ povzdechne, zatímco kolem něj projede krásný Ford T.

V něm sedí Luboš Veleba. „Tenhle Ford pochází z roku 1922. Bylo jich několik variant. Tahle je ze všech nejvzácnější, protože byla ze všech nejméně oblíbená,“ usmívá se řidič. Důvodem neoblíbenosti prý byly dveře umístěné přímo ve středu. Sloužily tedy jak řidiči a jeho spolujezdci, tak i lidem sedícím vzadu. Zákazníkům ve Spojených státech se toto uspořádání prý příliš nelíbilo.

Veleba o vozu ví každičký detail, ale říká, že majitelem tohoto automobilového drahokamu není. „Pan majitel si ho nechal přivézt z Ameriky. Já se o to auto starám a jsem řidič,“ vysvětluje šofér. „A řidič u takového auta musí být i trochu mechanikem. Ale je pravda, že s tím vůbec nejezdíme. Já bydlím jen kousek za Jaroměřicemi, takže teď je těch pár set metrů výjimka. Ale když jedeme někam dál, naložíme to na podvalník. Všimněte si, že to auto nemá blinkry. Nejede to ani čtyřicítkou, takže na silnicích vadíte náklaďákům. A lidé na cestách si vás občas fotí takovým způsobem, že je to až nebezpečné,“ líčí všemožná úskalí cestování s více než sto let starým autem Veleba.

Černá fordka i navzdory tomu budí velkou pozornost. Ale středem zájmu jsou samozřejmě také jiná auta – a nejen auta. I Aleně Jandákové se historické vozy líbí, do Jaroměřic však přijela ještě kvůli jedné záležitosti. „Samozřejmě jsem chtěla vidět tu módní přehlídku, hlavně těch klobouků. Žena, která nosí klobouček, je opravdu chic. Je škoda, že teď už se klobouky skoro nenosí,“ zamýšlí se Alena Jandáková.

Na drobné popíchnutí, že i ona může přispět k tomu, aby se tento trend zvrátil, se rozesměje. „Máte pravdu. Tak si třeba nějaký vyberu,“ podotýká mladá žena.

Módní přehlídka ke srazu veteránů více než patří. Lidé mohou na modelkách brněnského salonu Dantes nejprve obdivovat šaty secesní a posléze i dvacátých let. Hlavně při ukázce těch druhých si člověk díky vznešenému panoramatu jaroměřického zámku připadá, jako by se ocitl na garden party Velkého Gatsbyho. Kdyby se náhle odněkud vynořil Robert Redford ve skvěle padnoucím bílém smokingu, vlastně by to nikoho ani nepřekvapilo.

Odpoledne začínají posádky historických aut ze zámku odjíždět. Je jich nepočítaně. Kdyby hrabě Chorinský, někdejší majitel nedalekého čáslavického panství, viděl, v jaké úctě mají všichni kolem jeho jméno, jistě by se divil. A určitě by měl radost.