Uvedený příběh se nikdy nestal, druhé největší město na Vysočině bomby za 2. světové války nezasáhly. Přesto na ně byli občané připraveni. V třebíčských sklepeních se dodnes ukrývají protiletecké kryty. Jeden z nich je i pod radnicí. „V tomto krytu bylo od roku 1941 do roku 1945 i velitelství protiletecké ochrany,“ potvrzuje badatel Zdeněk Prukner.

Část vizualizace obchvatu Třebíče
Boj o třebíčský obchvat: odpůrci se odvolali i kvůli ochraně vzácných živočichů

Zajímavosti:

* V místě krytu pod radnicí se dřív nacházela městská šatlava.
* Šipky ukazující vchod ke krytům jsou například v Sokolské, Jiráskově, Štefánikově, Hladíkově, Bezručově a Zahradníčkově ulici.
* Asi nejlépe zachované šipky jsou na zeleném rohovém domě na křižovatce Riegrovy a Sedlákovy ulice (naproti „Radostínu“).
* Kryty se budovaly už za první republiky. V roce 1936 v Třebíči probíhala zkouška protiletecké ochrany, kdy na město cvičně zaútočila letadla. Některá místa pak zahalil dým z dýmovnic a lidé se museli jít schovat do podzemí.

Ten se třebíčské historii věnuje dlouhodobě. Nyní detailně popisuje, jak podzemí tehdy vypadalo. „Kryt byl pro asi čtyřicet lidí, hlavně zaměstnance radnice a lidi z ulice, kteří by v případě náletu zrovna šli kolem. Měli tu lékárničku, lopatu, krumpáč, aby se mohli případně prokopat ven, kbelíky s pískem a kbelíky na osobní potřebu. Zásoby pitné vody zde byly stabilně a jídlo se prý neřešilo,“ vypočítává Prukner. Při náletu by bylo v krytu zhasnuté světlo, což by mnohé ve spojitosti s hrůzami vyvolanými blízkým bombardováním asi velice děsilo. „Proto zde sloužil i člověk, který by případnou paniku tvrdě řešil,“ dodává historik.

Na stěnách jsou dodnes patrné nápisy jako Zur Befehlstelle nebo Melder. „To první znamená 'K velitelství' a to druhé 'Spojky'. To byli lidé, kteří drželi službu u telefonů. Zároveň sem chodili i muži z hlídek protiletecké ochrany. Těch bylo asi třicet. Každý měl svou trať, kde upozorňoval lidi třeba na nedostatky v zatemnění, a pak sem zase přišel předat hlášení. Střídali se ráno, odpoledne a v noci,“ vysvětluje Prukner.

Kryt pod radnicí nebyl jediný v centru města. Ten největší se nacházel ve sklepení bývalého pivovaru. Lidé ale také museli vybudovat kryty ve svých domech. Na několika z nich dodnes zůstaly šipky, které ukazovaly, jak se do podzemí dostat. „Kdo měl podsklepený dům, musel vyklidit sklepy, aby sloužil jako kryt. V případě vyhlášení leteckého poplachu se dům musel otevřít a kdokoliv z ulice se tam mohl jít schovat,“ uvádí Prukner s tím, že ne všichni se na podobná opatření spoléhali. „Moje babička říkala, že se v Třebíči do krytu ani nechodilo. Lidi spíš utíkali na Hrádek nebo do parku, prostě na nějaké otevřené prostranství, než aby šli do sklepa,“ upřesňuje.

Podsklepené domy, které sloužily jako kryty, se nacházejí v jižní části města. „Od Bráfovy třídy směrem do Domků. Asi to mělo souvislost se železniční tratí, která tudy vede. Počítalo se zřejmě s tím, že pokud dojde na nějaké útoky, budou směřovat na nádraží, na koleje nebo na most,“ zamýšlí se Prukner a ukazuje znamení na průčelí jednoho domu. „Tyhle dvě vodorovné šipky ukazují vchod do krytu. O kus dál je třetí, svislá šipka. Ta určovala polohu krytu pro případ, že by dům byl zbořen. Podle ní by pak záchranáři hledali lidi uvnitř,“ doplňuje.

V Jaroměřicích nahradí dvousetleté lípy a opraví kašnu.
Nové lípy, oprava kašny. Náměstí v Jaroměřicích také prozkoumají archeologové

Prukner se mapování těchto šipek u soukromých krytů věnuje dlouhodobě. „Zapojil jsem do toho i svoje děti. Když byly menší, měly za každou objevenou šipku slíbené Kindervajíčko. Když jsme s touhle hrou začínali, na Zahradníčkově ulici jsem jim jednu šipku ukazoval, aby věděly, po čem pátrat. Říkám jim: ‚Tak tady byl kryt, vidíte?‘ A z domu vyšla zrovna nějaká stará paní a říkala: ‚Tatínek vám nelže, já si to pamatuju.‘ Prý měl tehdy její tatínek strach, kdo jim vleze do domácnosti. V domě měli svoje věci a najednou jej kvůli krytu museli otevřít veřejnosti. A v té době se samozřejmě taky kradlo,“ dodává s historik s úsměvem.