Příběh Roberta Rovného, bývalého studenta práv, vypráví právě ve své sedmé knize. Životní peripetie i shody nešťastných náhod mladíka z Třebíče svedly na scestí, z něhož nebylo návratu.

Osud mladého člověka za mřížemi, který se v krátkých retrospektivách zabývá sám sebou. Vyjde snad z vězení jako padouch, nebo člověk se šrámem na duši s nadějí v lepší život? Spousta jiných otázek v cele plné jiných mladých delikventů. Od vysokoškolsky vzdělaných po řidiče pekárenského vozu. Jsou nyní jen čísla a počítají dny. Vše jednou končí, tedy i pobyt ve vězení. Osud však na svobodě Robertu Rovnému připravil další překvapení, jehož by se nikdy nenadál. Bude si žít jako boháč, nebo bude bohatý chudák? Stačí jedna chyba a bude tou poslední… Tolik malý náhled pod pokličku příběhu, který se na pultech knihkupectví objeví zanedlouho.

Dramata se autorovi v životě také nevyhýbala, proto vnímá život s určitým nadhledem. „Narodil jsem se čtyřikrát. Poprvé jako rizikové dítě se sourozeneckým pořadovým číslem devět. Lékaři prý matce radili, aby s ohledem na možné defekce plodu i vzhledem k jejímu vysokému věku těhotenství raději přerušila. Podruhé jsem se narodil, když mne v šesti letech v Žatci srazil vojenský náklaďák," konstatuje Petr Štrompf s tím, že dům v Tyršově ulici, kde bydlel, stál na hlavním tahu do kasáren Kapitána Jasioka. O průjezd vojenské techniky na této komunikaci prý nikdy nebyla nouze. „Co myslíte, že se pak stalo? Pobyt v nemocnici a šílenství rodičů, co se mnou bude. Taky že bylo. Do první třídy jsem nastoupil jako ostatní lotři mého věku. Potřetí nade mnou stáli všichni svatí, když jsem jako jeden z mála přežil výbuch na hlubinném dole, kde jsem pracoval. Čtvrtou kapitolu znovuzrození psala tramvaj, která mě v Mostě zmuchlala na přechodu pro chodce. Vina byla na řidičce, která přehlédla světelnou signalizaci. Takže mám vybráno a dál raději nechci předjímat. Něco bych veřejnosti totiž ještě rád v ně-jakém tom příběhu někdy vyžvanil," doplňuje novinář a publicista Petr Štrompf, který psaní propadl už v šestnácti letech. Šplhat po zádech druhých, jak důrazně podotýká, ale nikdy nedělal. „Vše jsem si musel vydřít sám, v Praze ani nikde jinde na mě nikdo nečekal, " uzavírá Štrompf.