Podstatou naznačené podobnosti je samozřejmě diametrálně odlišné vnímání děl obou kumštýřů. Čím více je odborníci kritizují, tím více se laikům líbí.

Troška v rozhovorech vedených právě na toto téma mnohokrát zopakoval, že si názorů laiků cení více než stanovisek odborníků, a kritiky již několikrát poslal do háje.

Michal Olšiak je však takto, a jaksi oficiálně, konfrontován svými kritiky z řad sochařů, výtvarníků, architektů a dalších zainteresovaných lidí vůbec poprvé. Připomeňme, že kritici pozvedli mohutně svůj hlas teprve nedávno, přesněji v okamžiku, kdy Bystřičtí sochaře požádali, aby jejich předměstí ozdobil sochou zubra. Stojí za zmínku, že vojska protiolšiakovské koalice vytáhla do boje i s internetovou peticí, jejímž signatářem se nakonec stal i sám Olšiak. S gustem pod ni připojil smajlíka (jak jsem se doslechl v rozhlase), 
a poslal tak své kritiky do háje také. A kdo ví, třeba ho v tom okamžiku napadlo, že by jednu ze svých příštích soch mohl věnovat právě jim…

O Olšiakových dílech si můžeme myslet, co chceme. Jedno mu však upřít nelze.

Pochopil, že galerie pod širým nebem je tím nejvděčnějším výstavním prostorem, který není sešněrován konvencemi a lidé do něj mohou vstupovat, kdy se jim zlíbí. Pochopil, že obce, které turisty potřebují, musejí mít něco víc než jen kostel, upravenou náves, hospůdku a stojany 
na kola.

Pochopil, že to, co obce chtějí svým návštěvníkům po᠆skytnout, navíc za přijatelný peníz (což jim akademičtí sochaři zřejmě poskytnout nemohou), je hlavně jakési trvalé „překvapení".

A vychází mu to. Rostoucí počet jeho soch a spousty lidí, kterým se líbí, jsou toho důkazem.

Navzdory laciné 
a estetické neestetičnosti, která je pro ně tak typická. Navzdory všem kritikům (navzdory mně).