V ruce mají jen jednoduchý ekonomický propočet a z banky ústní příslib úvěru. Vyvolávací cena byla devět a půl milionů korun, oni jej vydražili za dvaapadesát milionů. Jak říká spolumajitel dnešního Rodinného pivovaru Bernard v Humpolci Stanislav Bernard, on, Josef Vávra a Rudolf Šmejkal si v kritických prvních letech nepřipouštěli, že by se jim jejich sen nesplnil. Pětadvaceti letech, je evidentní, že se vaření piva tradičním způsobem vyplácí. Vždyť humpolecký pivovar roste v době, kdy se trh propadá.

Jaký je to pocit, když si uvědomíte, že vašemu společnému „dítěti" je už pětadvacet let?
Je to zajímavý pocit a do určité míry velmi zvláštní. Zejména těch posledních dvanáct, patnáct let uplynulo strašně rychle, jako když lusknete prsty. A já mám pořád 
v čerstvé paměti spoustu situací, které se v pivovaru odehrávaly během devadesátých let, kdy jsme skutečně bojovali o přežití a kdy jsme řešili de facto jeden existenční problém za druhým. Takové období se vám vryje do paměti velmi intenzivně. Když si uvědomím, 
že už je to pětadvacet let, tak mám najednou ten zvláštní pocit, protože mně to tak dávno vůbec nepřipadá (úsměv).

Na sobotu 20. srpna jste naplánovali na humpoleckém Horním náměstí narozeninovou oslavu. Je běžné, že pivovar slaví svá výročí s širokou veřejností?
Když bylo pivovaru dvacet let, tak jsme vymysleli podobnou oslavu. Jsme humpolecký pivovar, v Humpolci jsme doma, a to, že zorganizujeme program pro lidi z regionu 
a vlastně pro kohokoliv, mi přijde naprosto přirozené. Oslava je skvělou příležitostí k tomu, abychom se sešli, zastavili se, poslechli si dobrou muziku, dali si dobré pivo, něco k jídlu a pobavili se s lidmi. I já mám v plánu si to užít. Může přijít kdokoliv, náměstí bude otevřené, vstup se neplatí a já bych rád tímto všechny srdečně pozval, aby dorazili a dobře se bavili.

Kdy přesně má Rodinný pivovar Bernard narozeniny?
Pivovar jsme vydražili 26. října 1991, takže v tento den. Ale řekli jsme si, že výročí oslavíme na náměstí právě 
v srpnu. Před pěti lety to bylo 
v říjnu, jenže to už počasí zábavě venku tolik nepřeje. Kromě hudebního programu jsme připravili i kratičké prezentace o pivovaru, jakýsi průřez pětadvaceti roky, aby se lidé podívali, jak pivovar vznikal. Navíc na podzim vydáme speciální narozeninové číslo našeho magazínu Vlastní cestou.

Zvláště kulaté narozeniny vybízejí k bilancování. Bilancujete za pivovar i vy?
To ne. Jediné, co bych k tomu řekl je, že si pořád velmi živě pamatuji, z čeho jsme vycházeli. Pivovar byl skutečně ve stavu klinické smrti a podle všech běžných pravidel měl skončit. Ze strany tehdejšího státního podniku Jihočeské pivovary bylo rozhodnuto o jeho likvidaci. A já jsem opravdu moc rád, že dneska je tam, kde je. Že získává spoustu ocenění, že vaří tradiční metodou poctivé pivo, které chutná lidem v pětatřiceti zemích světa.

Proč jste pivovar koupili, když byl „ve stavu klinické smrti"?
Ty důvody byly různé. My jsme hlavně po revoluci chtěli zkusit podnikat. Také jsme neměli pohromadě všechny informace, i když kolega Vávra se v humpoleckém pivovaru učil, takže jsme něco přece jen věděli. Možná jedním z důvodů bylo i to, že právě z Pepovy rodiny pracovalo v pivovaru poměrně hodně lidí, a on jim chtěl pomoci udržet si práci. Samozřejmě, když se na to podíváte s odstupem let a bez znalostí všech možných vazeb, je úplně přirozené, že se zeptáte, proč jsme takovou ruinu vlastně kupovali. My jsme do toho tenkrát prostě skočili. 
A jak je vidět, on se vám někdy malý, nebo možná velký, zázrak povede. Myslím si, že je to o tom, zda do toho jdete skutečně s plným srdcem a považujete to za své životní poslání. Kdybychom do toho šli jen s cílem vydělat, tak jsem přesvědčený, že by pivovar dnes neexistoval.

Myslíte si, že vašemu podnikání pomohla i doba?
Jedním z našich hlavních hnacích motorů byla svoboda, kterou jsme po revoluci najednou získali. Mně bylo šestatřicet let a byl jsem přesvědčený, že možná nikdy svobodu nepoznám. A najednou nastal zvrat a ten pocit byl tak silný, že jsme načerpali tolik energie, která nám v našem úsilí hodně pomohla. Ano, po revoluci určitě byla ta vhodná doba na to, abychom začali podnikat.

Zmínil jste se o krušných začátcích. Kdy jste si poprvé řekl, že by pivovar mohl být úspěšný?
Mluvil bych o tom jinak. Máme pětadvacet roků a doba, kdy začal výrazně růst prodej a kdy můžeme hovořit o ekonomické stabilitě, trvá zhruba posledních pět let. Ale troufnu si tvrdit, že už řadu let předtím na to bylo zaděláno. To není samo sebou, že by se najednou z ničeho nic začalo firmě dařit. My jsme celou tu dobu měli sen vařit nejlepší pivo na světě, vybudovat uznávanou značku a mít co nejlepší vztahy se zákazníky i se zaměstnanci. Pro jeho dosažení jsme tady dělali obrovskou řadu kroků, rodila se celá filozofie. A poslední roky se veškeré naše snažení začíná zúročovat.

Mám pocit, že se ze značky „Bernard" stává kultovní značka. Vnímáte to podobně?
To jsem moc rád, protože právě to je náš sen. Kultovní značka se nedá uměle vytvořit, musí „to" nějak vyplynout. Před lety jsme se zabývali tím, čím se vlastně kultovní značky vyznačují, a zjistili jsme, že jejich společným jmenovatelem je hluboký, originální příběh. Dalším takovým aspektem je, že se něčím odlišují. My se lišili od začátku, už jen názvem. Těch odlišností je ale více.

A jaký je váš příběh?
Potkali jsme se v Opavě, já 
v té době žil v Háji ve Slezsku 
a Pepa pocházel z Radostína 
u Humpolce, a řekli jsme si, že tady zkusíme vydražit pivovar. Bylo to naprosto šílené, získali jsme ho za čtyřicet pět milionů plus sedm milionů korun v nepotřebných zásobách. Všechno šlo z úvěru s desetiprocentním úrokem. Úvěr jsme měli jenom přislíbený a byl měsíc na to, abychom ho získali. Jenže jsme pak zjistili, že ředitel opavské pobočky, který mi dal slovo, nemá kompetenci mi ten úvěr dát. Ani na kraji v Ostravě to nešlo. Ale protože ředitel opavské banky byl férový chlap, tak se za nás přimlouval na centrále v Praze. Úvěr nám přiklepli až třicátý den. Tehdy jsem o něj žádal jako fyzická osoba a abych ho získal, musel jsem se zajistit pivovarem a rodinným domem v Háji, kde bydlela máma. Samozřejmě hrozilo, že dům propadne bance, ale já vůbec neuvažoval nad tím, že by to s pivovarem nemělo dopadnout dobře.
Říká se, že člověk něčemu hodně věří, tak toho dosáhne…

Já to vím, z vlastní zkušenosti (úsměv). Právě na toto téma jsem později četl dost úžasných knížek. Když něco opravdu chcete a věříte tomu, tak se pak spojí celý vesmír, aby vám pomohl. Ale ještě si myslím, že to musí být podmíněno tím, aby váš sen nebyl egoistický a neškodil. Možná také nemůže jít jen z hlavy, ale musí jít ze srdce. Nejde si to jen povrchně spočítat, vymyslet si strategii, opravdu to musíte chtít v srdci. A já tomu skutečně po tom, co jsem sám zažil, věřím.

V názvu pivovaru je slůvko „rodinný". Jak to vykládáte? Dnes při takovém počtu zaměstnanců už určitě nejste „rodina" v pravém slova smyslu…
Je pravda, že na začátku tu pracovala řada našich příbuzných, a stále tu pracuje, ale byli tu i další lidé mimo naše rodiny. Mě název Rodinný pivovar Bernard napadl nejen proto, že tu byli naši příbuzní, ale i proto, že jsme chtěli, aby vztahy, které ve firmě tvoříme, byly 
v tom nejlepším slova smyslu „rodinné". Přišlo mi, že tak dáme najevo, že chceme být poctivou firmou, která bude vařit pivo nejlíp, jak jen to půjde.

Pojmenovat pivovar „Bernard" byl váš nápad?
Ne, napadlo to Rudu Šmejkala. Název značky jsme vymýšleli asi tři večery, kdy jsme po celém dni v pivovaru u něj doma v obýváku přespávali. My s Pepou jsme totiž v té době neměli v Humpolci žádné bydlení. Nejdříve padaly všechny možné místní názvy, jenže jsme neměli na co navazovat, pověst humpoleckého pivovaru byla tehdy opravdu špatná. Tam, kde jsme nabízeli pivo, tak ochutnali, řekli, že je dobré, ale když jsme se dostali k tomu, že je z Humpolce, tak ho nechtěli. Třetí večer Ruda vyloženě plácl „Bernard" a mně problesklo hlavou, že to možná nezní špatně. Navíc mi přišlo, že když někdo dá do názvu firmy své jméno, tak vyšle navenek informaci, že chce pracovat poctivě. Souvisí to s tím, co jsem říkal k filozofii rodinné firmy. Akorát jsem se Pepy Vávry zeptat, jestli to pivo bude skutečně vařit dobře, a on mi odpověděl, že bude dělat všechno, co umí. A umí toho opravdu dost (úsměv).

Dnes už Rudolf Šmejkal není vaším společníkem, zůstali jste s Josefem Vávrou sami…
Ano. Kromě pivovaru jsme měli šedesátiprocentní podíl 
v Rádiu Vysočina a někdy v roce 1999 se Ruda rozhodl, že chce dělat více v rádiu, takže jsme si vyměnili své podíly. Nebylo to úplně jednoduché, protože rozchody spolumajitelů takové nebývají, ale myslím si, že se nám to podařilo vyřešit velmi korektně. Doba, kterou tu s námi strávil, byla moc fajn, prožili jsme spolu spoustu dobrého.

Několikrát jste zmínil spojení „tradiční způsob výroby piva". Co to znamená?
Není to jen tvrzení. Investujeme do rozšiřování oddělení ležáckých sklepů, které se ve většině pivovarů dnes naopak zavírají. Zachováváme totiž oddělené hlavní kvašení 
v kvasných tancích od zrání 
v ležáckých tancích. Pivo 
v kvasných tancích sice také uzraje, ale přece jen na jeho chuti je to znát. Taková piva se docela podobají, kdežto my vaříme pivo, které má výraznou chuť. Vedle toho nepasterujeme, přitom garantujeme pro exporty dlouhou trvanlivost. Těch věcí je víc, uvedl jsem alespoň ty nejpodstatnější. Odhadem jsme do zachování tradičního způsobu výroby investovali nejméně sto milionů korun navíc. Všechno se nám pak vrací tím, že lidé naše pivo chtějí, že jim chutná a my díky tomu rosteme v době, kdy se trh propadá.

Když vám se tento postup vyplácí, proč ho nedodržují i jiné podniky?
To je skvělá otázka, protože se netýká jen piva, ale všeho možného. Dnes máte velké množství zboží, ale když chcete opravdu kvalitní produkt, musíte hledat. Já si tuto otázku několikrát sám kladl. A moje odpověď je taková, že když se 
z firem stávají neosobní, nadnárodní uskupení, mají akcionáře, kteří jsou spíše jen finanční investoři než lidé, kteří by k podniku měli skutečný vlastnický a citový vztah. Zajímají se prostě jen o peníze. Důvodem, který s tím souvisí, je také absence etických hodnot. Hledají způsoby, jak co nejrychleji a nejsnadněji vydělat co nejvíce peněz. Důsledkem je pak to, že se ve velkém ničí životní prostředí, drancují se suroviny a zdroje jen proto, že se vyrábí a vyrábí, aby byly prachy pro anonymní majitele firem. To je úplně špatně 
a může to vést do jiného druhu krize, než jaký jsme zažili před pár lety. Já jsem strašně rád, že nám se poctivý přístup k výrobě vyplácí. Mně by to ani jinak nedávalo smysl a myslím, že ani ostatním, kteří u nás pracují. Naši lidé musí věřit našim výrobkům, jinak by pivovar nebyl tam, kde je.

Myslíte si, že právě díky tomu se můžete pochlubit téměř nulovou fluktuací?
Řekl bych, že je to jeden
z důvodů. My jsme asi před osmi lety začali tvořit firemní hodnoty, aby tu vznikla firemní kultura a nějaká pravidla pro způsob jednání a chování. Nejdříve nás napadlo, že je vymyslíme sami, ale pak nám došlo, že i kdybychom vymysleli ty samé hodnoty, se kterými pak přišli naši zaměstnanci, tak by to nefungovalo. Tak jsme dali prostor našim lidem. Ti najednou začali cítit, že mají naši důvěru. Lidé o tom začali debatovat a nám se sešlo asi 130 slov, z nichž nakonec zůstalo pět hodnot: otevřenost, důvěra, spolupráce, odpovědnost a pozitivita. Těchto pět slov je synergických – jakmile se začne porušovat jedno, začne se to sypat celé. Ještě jsme je doplnili o tři další hodnoty, 
a to o orientaci na zákazníka, orientaci na zaměstnance 
a růst hodnoty firmy. Lidé také přidali poslání firmy – Vlastní cestou k poctivému českému pivu. Tak nějak to do sebe všechno zapadá. Cítím, že lidé jsou v pivovaru spokojeni. Nechodí do práce se strachem, stresem, nejsou tu pomluvy, podrazy. Já to považuji za obrovsky důležité, možná za to nejdůležitější, co se nám povedlo.