Kristýna Dvořáková v červnu dokončila vysokou školu. Rozhodla se, že ještě předtím, než si najde stálou práci, něco procestuje a naskytla se jí dobrá příležitost. Sestra jejího přítele Míša měla totiž zanedlouho se svou rodinou odletět do USA za svým manželem, který v Americe pracuje, a nabídla Kristýně, ať letí s nimi a na začátku jim trochu vypomůže.

Kristýna neváhala a začala balit. Myslela si, že vízum si opatřovat nemusí, a že jí postačí takzvaná ESTA. Jedná se o bezvízový program, který umožňuje zájemcům vycestovat do USA na dobu kratší než devadesát dní. ESTA se dá pořídit jednoduše přes internet za čtrnáct dolarů. Jenže nestačila. Jak to?

Kristýna letěla do USA s Míšou, jejím manželem a jejich dvěma dětmi. Sedmnáctihodinový let měl mezipřistání v Amsterdamu. „Už tam se mě na pasové kontrole vyptávali, proč letím do Ameriky a co tam budu dělat. Bylo mi to podezřelé, ale ptali se i na to, zda jsme se balili sami, a na další věci. Nakonec nás bez problémů pustili," vyprávěla Kristýna.

Takové štěstí už ale neměla na detroitském letišti. U americké pasové kontroly totiž s vysvětlením, že do Států jede pomáhat svým dlouholetým kamarádům a cestovat, totiž neobstála. „Míšu s rodinou pustili dál, ale já jsem musela jít s nimi. Ptala jsem se proč, ale nikdo mi na to neodpověděl," uvedla Kristýna.

Ta potom absolvovala několikahodinové čekání. „Nikdo mi nic neřekl. Posadili mě do místnosti, kde bylo asi sedmdesát lidí různých národností. Byla jsem nervózní, a to hlavně proto, že na mě na letišti čekala Míša s manželem a malými dětmi. Tomu menšímu byli teprve tři měsíce a po sedmnáctihodinovém letu s ním rodiče seděli někde u kufru. Nemohla jsem jim ani zavolat, protože se tam nemohl používat telefon a nebyl tam ani signál," vysvětlovala Kristýna.

Když jí po hodině muž vedle ní řekl, že už tam čeká přes dvě hodiny bez vysvětlení, začala se pídit po tom, proč zde vlastně sedí. „Oslovila jsem jednoho z přítomných úředníků. Ten řekl jen – Jo, vy jste ta chůva. Vysvětlovala jsem mu, že nejsem chůva, ale on to neregistroval a já čekala dál." Po dvou hodinách Kristýna konečně dostala šanci již poněkolikáté vysvětlit, co v USA pohledává. O tom, že si nejede do Ameriky vydělávat, ujišťovala jednoho z úředníků skoro tři hodiny.

„Stále se mě ptal na ty samé otázky a opakoval, ať mu nelžu. Nechápala jsem, co tím myslí. Říkala jsem, že chci cestovat a pomáhat dlouholetým přátelům, které vnímám jako rodinu, protože devět let chodím s Míši bratrem. On mě ale dogmaticky ujišťoval, že jsem chůva. Jako plat vnímal už to, že budu u Míši zadarmo bydlet," vzpomínala Kristýna.

Čekáním a výslechem strávila pět a půl hodiny. Nakonec jí úředník donesl zpáteční letenku do Evropy. Měla odletět ve stejný den, co přiletěla. Obměkčila ještě jednoho z kontrolorů, aby mohla zavolal Míše, že si v nové zemi bude muset poradit sama. Potom už ji celníci odvedli až do letadla. Svůj pas dostala až v momentě, kdy její dopravní prostředek opustil americký vzdušný prostor.

„Když jsem se poté začala více zajímat a číst si různé diskuse na internetu, zjistila jsem, že se stává často, že cestující s ESTA do Ameriky nepustí. Z letiště jich vrátí tak dvě stě denně," řekla Kristýna. Mezi těchto několik desítek nechtěných patřila 17. září i Kristýna.