Svoji náročnou cestu a rovněž život v pohraničí mladý cestovatel podrobně dokumentoval.

Jak dlouho jste byl na cestě a kolik kilometrů jste nakonec ušel?
Přesně jsem byl na cestě 97 dní. Vyrazil jsem 11. dubna a cestu jsem dokončil 16. července. Ušel jsem 3 566 kilometrů.

Co bylo podle vašeho názoru při putování nejobtížnější?
Hned na začátku cesty přišlo velké ochlazení a já v té době byl zrovna na Šumavě. Ve výsledku to pro mě znamenalo týdenní „prokousávání“ půlmetrovými sněhovými závějemi. Spal jsem venku i při -7 °C. Nezbývalo mi ale nic jiného, než to překonat a jít dál. Sníh mě během cesty potkal ještě ve Vysokých Tatrách, tam jsem to ale prošel snadněji. Dost náročné byly také Východní Karpaty a celý jih Slovenska u maďarských hranic.



Jak jste za těchto podmínek zvládal dokumentovat cestu?
Nejnáročnější bylo právě neustále psát a propagovat cestu, aby byla úspěšná po finanční stránce. Představte si, že denně ujdete 40 až 50 kilometrů a večer někde v lese ze spacáku píšete na telefonu článek a upravujete fotografie. Během cesty jsem zvládal i vyřizovat rozhovory pro různá média, regionální televize, dokonce jsem v jedné základní škole stihl udělat i přednášku. Během cesty také vznikal dokument, který bude mít premiéru v České televizi.

Kolik kilogramů jste nesl na zádech?
Loni jsem se poprvé seznámil s konceptem cestování „nalehko“, který je u nás zatím téměř neznámý. V Americe je to však velmi populární, především z toho důvodu, že tam vede několik národních dálkových tras. Letos jsem tedy doladění výbavy věnoval hodně času i peněz. Podařilo se mi dostat kompletní vybavení včetně těžké zrcadlovky na 8,4 kilogramu - bez vody a jídla. Nyní jsem už v tomto ohledu o dost dál a nosím převážně asi pět kilo základní výbavy. Také jsem začal pracovat pro firmu, která se na ultralehké vybavení specializuje. S vodou a zásobami jídla na pár dní jsem se tedy při cestě pohyboval někde okolo 13 až 15 kilogramů.

Nocoval jste výhradně venku, anebo jste někdy přespal i „pod střechou“?
Asi 80 procent nocí jsem strávil venku, v lesích a horách. Ve zbylých případech mě lidé pozvali k sobě domů. Vybavení jsem ale měl i přes nízkou hmotnost připravené tak, abych byl zcela soběstačný. Zemědělské stroje absolvovaly šestikilometrovou trasu z Maršovic do Vysočina Areny.
VIDEO: Zetory překonaly rekord, Novým Městem jich projelo 134

Ocitl jste se někdy v situaci, kdy jste zvažoval, zda by to nebylo lepší vzdát?
Krizových situací za tak dlouhou cestu přišla celá řada, ale myšlenka na ukončení cesty nikdy. Jsem poměrně dost cílevědomý a zřejmě i psychicky odolný. Na tak dlouhé cestě to není ani tolik o fyzické přípravě jako spíš o psychické odolnosti. Navíc když člověk cestu dělá proto, aby někomu pomohl, tak má o motivaci postaráno. Od začátku jsem měl jasný cíl – obejít celé Československo po hranicích a skončit tam, kde jsem začal. Věděl jsem, že cestu bych ukončil jedině v případě, že by se objevily nečekané zdravotní problémy, kvůli kterým bych nemohl jít dál. Ty naštěstí nepřišly. Ukončit to, vzdát se a jet domů je strašně jednoduché, to dokáže každý. Ale zatnout zuby a pokračovat dál zvládne málokdo.

Jak reagovali lidé, které jste po cestě potkal, když jste jim sdělil, kam jdete a proč?
Prvotní reakce byly dost nevěřícné. Je to pochopitelné, když si uvědomíte, že má odpověď byla často taková, že jdu pěšky třeba už dva měsíce. Když jsem ale vše vysvětlil, tak reakce byly vždy velmi pozitivní. Lidé obdivovali mé odhodlání a to, že to dělám pro druhé. Občas jsem narazil i na někoho, kdo mě znal už z minulých cest a projektů. Lidé mě podporovali a snažili se můj projekt šířit dál.

Šel jste celou cestu sám, anebo se k vám občas někdo přidal, třeba jen nakrátko?
Občas se ke mně někdo přidal na den či dva. Devadesát procent cesty jsem šel ale zcela sám. Slovensko jsem obešel celé jen sám.

Která část pohraničí na vás udělala největší dojem a proč?
V Česku jsem objevil celou řadu zapomenutých koutů. Někde se pořád žije obyčejným životem jako kdysi dávno. Je spousta míst, která jsou pořád ještě poznamenaná válkou, zastavil se tam čas. Z přírodního hlediska na mě udělaly velký dojem Novohradské a Rychlebské hory. Na Slovensku jsem byl překvapený srdečností obyvatel na východě, převážně v Karpatech. Nejvíce si mě získal Národní park Poloniny, který leží u ukrajinských hranic. Nádherná, nedotčená divočina, 350 let staré bukové pralesy, žádní turisté. Místo, kde můžete narazit na vlky, medvědy, ale i zubry.



Máte už termíny konání přednášek o vaší cestě – bude některá i na Žďársku?
V současnosti jsou termíny v jednání a postupně je všechny budu zveřejňovat na svých stránkách www.cestazasny.com. Na Vysočině bude nejbližší přednáška už 14. října v 17 hodin v Bystřici nad Pernštejnem v rámci Mezinárodního filmového festivalu outdoorových filmů. Na Žďársku bych chtěl samozřejmě uspořádat více přednášek. V plánu je i můj rodný Křižanov. Termíny se lidé včas dozvědí.

Kolik peněz se vám v rámci charitativní cesty podařilo pro Emičku vybrat?
Pro Emičku se doposud podařilo vybrat přes 130 tisíc korun, díky kterým momentálně absolvuje další nákladnou neurorehabilitaci. Sbírka pro ni samozřejmě pokračuje i nadále a lidé ji mohou podpořit na sbírkový účet 2700501868 / 2010 variabilní symbol 111.