Ve svých publikacích se zabývá především Jihlavskem v meziválečném období a za druhé světové války. Řeč je o badateli, amatérském historikovi a spisovateli literatury faktu Jiřím Vybíhalovi, který před nedávnem vydal svou pátou knihu Protektorátní Jihlava.

„Trvalo mi více než čtyři roky všechny materiály nashromáždit. Za tu dobu jsem sehnal hodně fotografií, na 155 stranách je vyobrazeno 214 zatím nikde nepublikovaných snímků," uvedl Vybíhal.

Kniha je originální tím, že přináší dva rozdílné pohledy na historii Jihlavska za druhé světové války. Ten první je příběh kronikáře z Vyskytné nad Jihlavou Augustina Siegla. „Je tam den po dni, jak dění v té době viděl on. Vybral jsem jen určité období, a to od roku 1938, kdy se vztahy mezi Čechy a Němci začaly vyhrocovat. Roku 1942 Siegl s tvorbou kronik končí, protože dostal mrtvici a nemohl dál psát," vysvětlil Vybíhal.

POHLED DRUHÉ STRANY

Druhý stěžejní příběh v knize je z deníku Oberlandráta, neboli vrchního zemského rady, Eugena Fiechtnera. „Byl to úředník dosazený z Říše, aby řídil a spravoval Jihlavu, ale i Dačice, Velké Meziříčí, Třebíč, Moravské Budějovice i Nové Město," vyjmenoval Vybíhal.
Fiechtner sídlil v budově dnešní Vysoké školy polytechnické Jihlava. „V knize jsou jeho vzpomínky. Je to takový střípek do mozaiky, jak viděl on, jakožto říšský Němec, vztahy Čechů a Němců v tehdejší době," uvedl autor knihy.

Oberlandrát v sedmdesátých letech svůj deník zaslal do Sudetoněmeckého archivu. Vybíhal na jeho paměti narazil prakticky náhodou, a to díky poznámce pod čarou v jedné z odborných publikací, a tak si deník nechal z archivu zaslat a přenesl jej do knihy.

Čtenáři v nové Vybíhalově publikaci naleznou i úryvky z jihlavského dobového tisku či z vídeňského ilustrovaného časopisu Wiener Ilustrierte. „Například na jedné z fotografií v časopise dívka v kroji pojídá velké pro Jihlavu typické rohlíky, které se tady pekly," popisoval jednu ze stránek Wiener Ilustrierte z května 1942 jihlavský badatel.

NAŠLI NEGATIV SNÍMKŮ

Jihlavští na černobílých snímcích mohou poznávat současné domy, svá obydlí či obchody, ale i celé ulice či nároží. U některých stojí tanky, v ulicích pochodují vojáci wehrmachtu.

„Unikátem je, že k některým snímkům jihlavských ulic se našly i negativy, takže bylo možné snímky znovu vyvolat ve vysoké kvalitě a ostrosti. Na takových fotografiích jsou pak krásně vidět detaily jako například názvy ulic," poznamenal Vybíhal. Negativy takovýchto snímků sehnal badatel přes internet. Potomkům jihlavských Němců totiž snímky často nic neříkají, a tak se je snaží udat přes web.

Zajímavostí ve Vybíhalově nové knize jsou fotky starých tabulek označujících ulice. Před válkou nesly všechny ulice označení dvojjazyčně – česky i německy. Za války ale Němci na rohy ulic umístili nové tabulky pouze v němčině specifické tím, že měly první velké písmeno červeně a další černě. Znojemská ulice nesla za války název Weiner Strasse, Havlíčkova Bahnhofstrasse, Masarykovo náměstí dostalo jméno Adolf-Hitler-Platz a Komenského ulice Dr. Seyss-Inquart Strasse.

HÁKOVÝ KŘÍŽ VE ŠTÍTU

Právě Arthuru Seyss-Inquartovi, jednomu z nejznámějších stonařovských rodáků odsouzenému v norimberském procesu, Vybíhal věnuje i jednu kapitolu v knize. Zabývá se jeho otcem Emilem, jenž působil také jako učitel na gymnáziu v Jihlavě. „Jeho podoba se neznala. Našel jsem ale jeho fotku v jednom článku olomouckých novin a objevil jsem dokonce i dopis, který psal," zmínil Vybíhal a dodal, že se v minulosti setkal i s Inquartovou dcerou, která dnes žije v Rakousku.

Vybíhal objevil i vzácnou fotografii budovy dnešní Střední průmyslové školy, jenž dříve sloužila jako sídlo Všeobecných SS. Průčelí budovy tehdy dominoval hákový kříž, po válce ho ale kameník vyměnil za znak s dvouocasým lvem. Snímků, na nichž by byl zachycen hákový kříž na budově v dnešní ulici Jana Masaryka, se vyskytuje pomálu.

Vybíhal se věnuje i takzvanému hrádku postavenému v období protektorátu v jihlavském lesoparku Heulos. Zámeček, jak se budově říkalo, měl mít původně zcela jinou podobu a měl zastavět mnohem větší část parku. Nádvoří hrádku v minulosti zdobila socha a lidé se dlouho na základě černobílých fotografií domnívali, že zobrazovala boha války. „Já si ale myslím, že to byl středověký rytíř, protože na snímcích ze stínu je vidět lem drátěné košile a kutna.

Zapadá to i do koncepce, že hrádek je kopie středověkého hradu, a do nacistické ideologie. V té se Němci vraceli do minulosti. Přitahovali je hlavně středověké hrady, těch bylo asi dvanáct po celé říši," vysvětlil Vybíhal. Středověký hrádek podle něj logicky doplňuje středověká socha rytíře spíše než pohanského boha smrti, války a magie Ódina, který nebýval vyobrazován s mečem, ale s kopím.

Vybíhalovu knihu obohacují i zcela nové snímky z osvobozování Jihlavy z roku 1945. Ztracený a znovu nalezený film totiž nechal kdosi vyvolat až nedávno a s podivem pak na fotopapíře nalezl zničené sovětské tanky u jihlavského hřbitova. Tyto fotografie z Jihlavska jsou také vzácné.

Badatelství v archivech je Vybíhalův koníček. Ve svém vlastním archivu má dnes zhruba tři tisíce fotografií a pohlednic staré Jihlavy. Někdy ale není lehké probrat se všemi historickými materiály a vytáhnout z nich pravdivé události. I výklady historie se totiž liší a pravda nemusí odpovídat tomu, co říkají pamětníci nebo jejich potomci.

„Například o zničení tanků u jihlavského hřbitova existují různé legendy. Třeba že měl někdo schovanou pancéřovou pěst na hřbitově a někdo zase tvrdí, že ty tanky byly zničeny nějakým dělem zepředu. Nalezené fotografie ale jasně dosvědčují, že je Němci zničili zezadu. Bylo to tak, že za těmi ruskými tanky vyjel německý, který se zřejmě schovával někde za stodolou, a pak je předjel a ujel směrem na Pelhřimov," podotkl Vybíhal. Badatel se prý často setkává s poznámkami jako – raději to nikam nepište, říkala to moje babička s tím, ať to raději nikde neříkám.

NEZÁJEM NĚMCŮ

Předchozí Vybíhalovy knihy byly už i přeloženy do Němčiny. „Ze začátku měli Němci k této historie velký odstup a nechtěli o ní nic vědět. Kontaktoval jsem je jednou na jihlavském hřbitově, když tam kladli věnce válečným obětem a Němcům, kteří nepřežili odsun. Když jsem je oslovil, zpanikařili a nechtěli se o tom vůbec bavit," zmínil Vybíhal. Až později Němci projevili o Vybíhalovu tvorbu zájem.

Další knihu Vybíhal psát neplánuje. Sám ale přiznává, že se další materiály a fotografie jakoby sami začaly opět objevovat, aniž by se o to on sám snažil přičinit.

IVANA HOLZBAUEROVÁ