Dopoledne Jihlavou projelo na tisíc dvě sta nákladních automobilů s pěšáky 24. gardového sboru, 7. mechanisovaný sbor, 4. gardový jezdecký sbor a desítky dalších jednotek s tisíci ruských vojáků.

„Den předtím kolem 21. hodiny shazovalo několik ruských bojových letadel zápalné bomby nad jižní částí Jihlavy. Na Slunci poblíž kapličky dostala zásah německá hospoda přímo u znojemské silnice,“ popsal situaci jihlavský rodák Antonín Vokáč. Ten dnes ve svých bezmála sto letech vzpomíná na svůj bohatý život v domově pro vysloužilé duchovní.

Vykradené doma a byty

„Obětí byla též mladá německá žena či děvče. Pan doktor vzpomínal, že ji potom zaopatřoval v nemocnici a že mu její těžké popáleniny připomínaly pečenou husu. Jim Němka zakrátko podlehla. Rudá armáda, postupující od jihu, od Stonařova, vstoupila do Jihlavy 9. května o svátku Nanebevstoupení Páně ráno po páté hodině,“ zapsal si Antonín Vokáč. Doplnil, že hned vzápětí byla upřímná radost z konce ničivého násilí a pádu hnědé totality pokažena chováním rudoarmějců a jejich místních pomocníků. Každou chvíli letěla od domu k domu mezi vyděšenými Jihlavany zpráva, že někomu vykradli dům, byt, či jinde přepadli domácího a ublížili jeho ženě. Lidé vybíhali z domů, schovávali dcery, manželky. Odevšud se ozývaly hlasy o znásilňování i drancování.

„Vyhnali nás z bytu a nastěhovali tam rudoarmějce, mohli jsme si odnést jen peřiny. Jako malá holčička jsem žadonila po tatínkovi, aby mi odtud donesl pohádkovou knížku Broučci. Šli jsme tam a za prosklenými dveřmi stál voják se samopalem. Řekl tatínkovi, ať udělá čelem vzad, nebo ho zastřelí. Dodnes cítím stisk jeho ruky. Řekl mi jen tak jdeme, otočili jsme se, knížka nebyla, ale nic se nám nestalo,“ zavzpomínala seniorka Ludmila Vlachová. Ta stále v Jihlavě pracuje s věřícími jako lektorka a katechetka.

„Ovšem jednou v noci se v našem náhradním bytě v dnešní Wolkerově ulici objevili tři Rusové. Tatínek jako legionář uměl rusky a to se hodilo. Jeden Rus si mě pochoval a že zanechal doma jednu takovou holčičku, jako jsem byla já a že neví, jestli není mrtvá. Tatínkovi řekl, že si mě odvede a dával za mě rodičům suchary a konzervy. Dopadlo to nakonec dobře díky tatínkově ruštině. Konzervu jsme doma měli ještě dlouhé roky potom,“ s povzdechem zavzpomínala Ludmila Vlachová.

Stanislav Jelínek