Šamanka: Lidé stále ještě nepochopili, že nesou plnou odpovědnost za své činy

Takto začíná své vyprávění jihlavská šamanka Taisha Tauma. Žena, která dříve nemohla o Bohu a dalších věcech mezi nebem a zemí ani slyšet. Prošla si opravdu dlouhou cestou, pochybovala o sobě a o svém účelu tady na Zemi. Nakonec - podle vlastních slov - ale svou roli v tomto světě přijala a stala se tím, čím je nyní. A díky výjimečnému poslání už několik let pomáhá ostatním.

Jak jste se stala šamankou? Byla to dlouhá cesta, jež začala už v dětství.

Ano, ještě jsem ležela v dětské postýlce, a už jsem měla vize a další stavy změny vědomí. Dostávala jsem se do transu. Nejhorší bylo, že "to" přicházelo, i když jsem ležela mezi rodiči. Neochránili mě. Nevzbudili se. Tehdy se ozval hlas, který mi radil, jak s tím zacházet.

Slyšela jste hlas?

Říkal mi, co mám dělat, jak to ovládnout a podobně. Také mě trénoval. Učil mě chodit přes silnici jen pocitově, žádné rozhlížení. Chtěl, abych cítila tělem. Naučil mě tak roztáhnout auru až mimo planetu. Ve tmě, v našem domě platilo totéž. Musela jsem se pohybovat často i ve dne se zavřenýma očima, třeba po točitém schodišti a chodbách. Tento hlas mi stále říkal, jak mám rozšířit své vnímání a jak reagovat. Šlo mu o to, abych vnímala víc, než je běžné. Ve čtrnácti pak přišlo vidění mrtvých, v patnácti různé energie. Také jsem zjistila, že mohu myslí roztáčet nafukovací rybu, kterou jsem měla jako ozdobu pověšenou na lustru. Skvělá zábava pro puberťáka.

Pak na prahu dospělosti přišel zlomový okamžik. Spojený s ošklivou nemocí.

Ano. Když oni, tedy duchové-předci, vidí, že se léčitel nehodlá chopit své cesty, musí přitlačit. Říká se tomu "povolání předky na cestu". Vymyslí se způsob, jak člověka zahnat do úzkých. On pak hledá řešení. Nachází léčitelství. A nakonec dojde i k tomu, že to je i v něm. A začne svou sílu používat vědomě. Tehdy jsem měla tak silný zánět vaječníků, že jsem nemohla chodit. Studený pot mi tekl po čele, ale do nemocnice by mě nikdo nedostal. Ta představa, že budu muset podstoupit nechutná vyšetření lékaři, byla děsivá. Když pak přišly bolesti ještě horší, plazila jsem se po čtyřech z pokojíku k telefonu, že si sanitku zavolám, ale nenašla jsem odvahu.

Co jste tedy dělala?

Nakonec jsem požádala o pomoc otce, který měl Reiki. Víte, já se tehdy našich bála. Oni přijeli z nějakého semináře a tvrdili, že je guru naučil léčit jako Ježíš. V té době jsem měla za sebou čerstvou zkušenost s Jehovisty, a tak jsem propadla panice, že jsou v sektě. Bolest byla ale taková, že jsem svého otce nakonec požádala o pomoc.

Jak to dopadlo?

Aniž by se mě dotkl, začal na mě působit. Bylo to, jako když mi rukama vyndává vaječníky. Řvala jsem bolestí a hrůzou. A tak mi dal ruce na chodidla. To obrovské teplo bylo cítit, jak stoupá po nohách až do podbřišku a rozlévá se tam. Po dvou hodinách mě nechal jít spát. Ráno jsem byla úplně zdravá. Okamžitě jsem řekla „To chci umět taky“ a jelo se k mistrovi. Tam se mi po zasvěcení otevřelo úplně všechno.

Vy o sobě říkáte, že jste byla celkem materialistka a spíše něco jako ateistka. S tím, že jste slyšela hlasy a viděla mrtvé, jste ze začátku celkem bojovala.

Ano, opravdu jsem byla až agresivní, když někdo začal s Bohem. Na léčitele jsem už slyšela lépe, zajímalo mě to jako fenomén. Přesto jsem byla rezervovaná. Nechápu dodnes, že se mi to v mozku nespojilo s mými osobními prožitky. Prostě jsem si připadala tak obyčejná, nebo spíš vadná, že mi pointa unikala.

Kdy nastala ta změna, že jste vše přijala?

Zlomem byl ten okamžik po zasvěcení do Reiki. Měla jsem těžkou iniciační krizi, léčilo mě pak pět lidí, abych se ze "záchvatu" dostala. Poté jsem usnula. Po probuzení jsem šla do kuchyně, kde ostatní seděli a bavili se. Uviděla jsem auru kolem mistra. Znala jsem to z knih, a tak jsem se ho na to zeptala, a on zajásal: "Já věděl, že jsi čarodějnice". Začal mě učit více než ostatní žáky. Ukázal mi, co všechno umím, a dal mi odpovědi na moje otázky. Například i na to, jak pracovat s mrtvými, co za mnou přicházejí. A právě v tu chvíli jsem se stala sama sebou. Přijala jsem, co jsem a kdo jsem.

Šamanismu se naplno věnujete několik let. Od té doby jste zřejmě ušla dlouhou cestu. Jak toto období vidíte zpětně?

Ano, šamanizmus jako takový - s plným vědomím, že to je šamanizmus - praktikuji asi deset let. Cesta to byla trnitá, ale i posypaná růžemi. Byly to těžké šamanské stavy a krize, jejichž zvládnutí mi vždy přineslo další dary. Takže toto období hodnotím kladně (úsměv). A jsem za něj vděčná. Pochopila jsem, že si všechno musíme zasloužit, musíme dokázat, že jsme na to připraveni. Tak holt musíme podstoupit zkoušky, které nás zároveň posouvají dál.

Pomáháte druhým. S čím vším jim můžete pomoci?

Pomáhám se vším. Jak s fyzickým tělem, tak s duševně-duchovními záležitostmi. Pravda ale je, že miluji mnohem víc tu duševně-duchovní stránku. Když někomu pomohu během dvou minut od tenisového lokte v kombinaci s golfovým loktem, tak je to super pocit. Už to, že si s tím lékaři neví rady a dají ortézu na celý měsíc, to prostě miluju. Ale když za mnou přijde klient s dvacetiletou léčenou a nevyléčenou úzkostí, a po jediném sezení odchází a má po ní, tak v tu chvíli mi radost doslova leze ušima. (smích)

Pořád to vnímám jako sen, který se mi opravdu přihodil

Stalo se vám někdy, že se vám nepodařilo, nebo prostě nešlo někomu pomoci? Co s tím?

Samozřejmě. Ono to totiž není o léčiteli, ale o tom daném člověku. Lidé ještě stále nepochopili, nebo nechtějí pochopit, že nesou plnou odpovědnost za sebe, svoje chování, myšlení, a tím i zdraví. Že jejich styl života přinesl ovoce v podobě nemoci. A že jen změna života/myšlení může přinést úplné uzdravení. Učím je to stále a myslím, že to je nekonečná práce. Z duchovního hlediska může léčitel zapracovat jen z dvaceti procent a zbytek už je na klientovi. Ono to vypadá hrozně, takové číslo, ale je to naopak. Těch dvacet procent je nejhorších. Těch osmdesát už je "maličkost". Stačí vůle a ochota.

A ty nejhorší případy?

Nejtěžší to mám se schizofreniky. Těm se pomoct nesmí. Ale to je na hodiny povídání. Smrt jsem nesla ze začátku špatně, čas a staří léčitelé mě naučili, že o tom nerozhoduji já. Jsem jen průvodce a musím ctít zákony vesmíru. Tím i smrt. Pokud vidím, že nemohu pomoci, tak to na rovinu řeknu. Někdy nasměřuji klienta k někomu, o kom vím, že by pomoci mohl. Běžně posílám klienty i k lékařům, což asi zní paradoxně. A bylo by to také na delší povídání. Obecně u mě platí, že pokud nepomohu do tří sezení, práci s klientem ukončuji. Můj cíl je pomoci hned napoprvé.

Určitě jste se setkala jak s pozitivními, tak s negativními reakcemi. Jaké máte ohlasy od vašich klientů?

Od klientů mám pozitivní reakce. Bez toho bych to ani nemohla a nechtěla dělat. Musím být chválená… Ale ne. Dělám si legraci. Vždy, když mě někdo chválí, říkám, aby poděkoval těm nahoře. Tyhle zázraky nedělám já a jsem si toho náležitě vědoma. Samozřejmě, nelze se vyhnout i konfliktním lidem.

Takže jste zažila i opravdu negativní reakci.

Pamatuji si ženu, které jsem bohužel skrze karty musela o jejím novém partnerovi říct, že to není ten "pro život". Ona praštila penězi o stůl, vyskočila a za křiku "A už vás nechci nikdy vidět" vyběhla ven z domu. Myslím, že taková reakce po 22 letech práce s lidmi, to je dobré skóre (smích). Horší jsou schizofrenici. Letos mě jeden napadl doma a skončilo to na policii. Takovým lidem je třeba dát najevo, že máte své hranice a budete se bránit všemi způsoby. A já jsem v podstatě - díky šamanizmu – dravec. Takže to umím. Jak vždy říkám "Vypustila jsem svá zvířata" (úsměv).

Jak na to, že jste šamanka, reaguje vaše okolí, nebo lidé, kteří se to dozvědí?

Překvapivě dobře. Čekala jsem útoky, posměšky, a ono je to naopak. I na úřadech se začnou úřednice vyptávat a berou si na mě kontakty. I moje jméno mi pomáhá, je to chodící reklama. Možná ale nemám problémy, protože to nikomu nenutím. Jsem opravdu úplně obyčejná ženská, pro jadrná slova nejdu daleko, takový trošku horal. Dokážu se bavit o všech tématech, takže když nechci, nikdo ani nezjistí, kdo jsem. Když jsem kdysi nastoupila do továrny, lidé půl roku netušili, co dělám. Až když tam paní omdlévala migrénou, nevydržela jsem to a svoje inkognito prozradila. Pak za mnou běhali všichni se svými bolístkami. Mistr šílel, že musíme pracovat.

Když se řekne šaman, člověku se vybaví nějaká osoba, která – zjednodušeně řečeno - v transu tancuje okolo ohně a při tom bubnuje. A je jakoby mimo tento svět. Vy ale žijete běžným životem s jeho starostmi a radostmi. Na první pohled by do vás nikdo neřekl, že zrovna vy jste šamanka. Dá se to ale nějak poznat?

No právě, na tom si zakládám. Člověk má zůstat člověkem. A neběhat venku a dělat divadlo ve stylu "Podívejte se, já jsem ta výjimečná bytost, sedněte si na zadek". To je ego, ne pokora. Duchové mě učí neustále pokoře a střídmosti, takže mi tak trochu mluví i do šatníku… A to je vlastně moje odpověď, zda se to dá poznat. Nedá. Kdo nechce být viděn, vidět není (úsměv).

Své umění předáváte dál. Můžete to prosím přiblížit?

Učím všechno, co umím. Buď o víkendových seminářích pro veřejnost, nebo při soukromých sezeních. Tam mám větší možnost zjistit, jaké individuální schopnosti a rychlost růstu má můj klient. Také vedu dvě třídy vlastní školy. Vždy dbám na to, aby žák na sobě pracoval. Aby to nebylo jen "čarování", ale aby dostal i lekci o podstatě filozofie léčitelství a života. Chci, aby tu zůstalo dost kvalitních léčitelů, až tu jednou nebudu. Budou zde potřeba.

Co všechno při své práci využíváte? Co vím, tak jsou to karty i různé přístroje.

No, toho je. Karty miluji, jsou velkou a nekonečnou knihou, plnou filozofie a moudrosti. Také pracuji s kyvadlem, dobře se s ním zasahuje do osudů a zdraví lidí. Často sahám po automatické kresbě a esencích, i přístroje jsou v mojí nabídce. Ty jsou vhodné pro ty echt materialistické lidi. Často i pro ty, co mají rádi ten pocit, že si nesou domů vytištěný stav svých čaker, aury, meridiánů, energie a tak dále. Je ve mně kus vědce, stále vše analyzuji a rozebírám, takže i pro mě je práce s těmito přístroji inspirující. Neomrzí se. Jinak hlavně používám sama sebe. Svoje ruce a oči, svou auru a myšlenky. To je gró, které mi umožňuje lidem pomoci.

Co vzkázat těm, kteří pochybují a alternativní medicíně nevěří?

Upřímně? Ani nevím. Nemám potřebu takovým lidem cokoliv vzkazovat. Pamatuji si živě, jak jsem se věřícím smála, ťukala jsem si značně neuctivě na čelo, takže dnes pokorně mlčím. Člověk si na tu svou cestu musí přijít sám. Má na to právo a já myslím, že alternativní přístupy nejsou pro každého. Proto Bůh vymyslel doktory (smích).

Vaše jméno je hodně netradiční. Proč jste zvolila právě toto jméno?

To je složitější otázka. Rok a půl jsem počítala různé úpravy mého původního jména a nemohla jsem najít takové, kde by nebyly numerologicky hrůzy, rozvody a psychózy. Až jsem jednoho dne v zoufalosti požádala duchy. Nu, a uslyšela jsem Taisha. Cítila jsem, že to se mnou souzní. Na dotaz, jaké příjmení mám dát, mi padl zrak na jedinou knihu, která byla na pracovním stole. Byly to tajné taoistické techniky a autorem byl Kim Taum. Dodnes ti to pamatuji, ačkoliv na jména nemám paměť. Taum neznělo dobře, ale Taisha Tauma už ano. Vypočítala jsem si kabalistický obrazec a byl dokonalý. V tu chvíli se zrodila Taisha Tauma.

Má vaše jméno i nějaký význam?

Význam moje jméno má, ale to jsem si zjistila až po jeho získání. Taisha je africké jméno a znamená zdravá a svěží. Tauma má význam rosa. Takže doufám, že se tou zdravou a svěží rosou stanu (úsměv).

Cukrářky: Lidé mají nejraději vosí hnízda a „nahé“ dorty