Kliknutím zvětšíteJak jste se dostal k tomu, že se z vás stal sběratel veteránů?
Já jsem se k tomu dostal tak, že jsem v tom vyrůstal. Měl jsem rodinu, dědečka, strýčka, tatínka, kteří v dobách, kdy se starý auta zdály bezcenný, je tahali domů a různě to opravovali, předělávali a spravovali. Dokonce když někdo přijel do Humpolce a rozbilo se mu starý auto, tak přestože tady byla běžná autodílna, vždycky říkali - se starým autem jeďte k Joklům, ti vám to opraví. Na našem dvorku, troufám si říct, pamatuji dobu, kdy tady bylo 30 nebo 40 starých aut v různém stádiu rozkladu.
Tak základ sbírky byl. Co jste měl dál v plánu?
Je to asi 17 nebo 20 let zpátky, když jsem vše zdědil a pokoušel jsem se dát něco dohromady, některé ty vraky. Měl jsem takovou myšlenku a v jednu dobu jsem to zkoušel realizovat. Byl tady prostor, kde jsme zkoušeli malé muzeum. Ale asi jsem to nevzal za správný konec. Jak bych to tak řekl, je to prostě o penězích. Když na tom člověk umí vydělat, dá se, když na tom člověk neumí vydělat, protože to dělá srdcem, tak na to musí mít hodně velké příjmy, aby si to mohl dovolit udržet.
Setkal jsem se se sběratelem letadel. Koupil vrak, několik let ho dával dohromady, potom ho prodal za velké peníze a měl na další 4 vraky a tak rozšiřoval sbírku…
Znám lidi, kteří to takhle provozovali, znám lidi, kteří to takhle provozují. Někteří se vypracovali až na profesionální úroveň, takže existují restaurátorské firmy, kam se vozí auta z dávných dob a dělají se jim generální opravy, ale to už je potom o částkách milionů korun, aby se to dostalo do stavu jako nové. K tomu jsem se nikdy neodvážil. Nemám na to ani dovednosti ani kapitál a dělat to nechci. Já jsem se vydal cestou, že to mám jako koníčka.
Jsou nějaké trendy ve sběratelství veteránů?
V poslední době je trend, že těch původních starých aut je strašně málo. A například tahle moje Praga Piccolo z roku 1932 je ve stavu, že je škoda jí dát renovovat. Prostě dokud jezdí jako původní, a takových aut je málo, je historická hodnota daleko větší než nově renovovaného auta za cenu kolem milionu korun. Za práci nikoliv prodejní cena! Protože to auto, i když je pečlivě zrenovované, tak prodejní cena může mít hodnotu pět set nebo šest set tisíc korun.
Často je zajímavý nejen vůz, ale i jeho historie…
Ano, to se týká i historie tohoto vozu. Auto bylo koupené jako nové do Humpolce v roce 1932 do rodiny Pfefferových. Ti měli obchodní zasilatelství s textilem. Humpolec je známý soukenickým průmyslem a rodina Pfefferových byla jedněmi ze spoluúčastníků na velkém průmyslovém rozvoji města, a tohle byl jejich tovární vůz. Já starého pana Pfeffera ještě znal, a když jsem byl malý, tak táta auto koupil od jejich rodiny.
Má historie vozu nějaký vliv ve sběratelství?
Doložená historie, doložený příběh toho vozu, jej činí daleko zajímavějším. Jsou potom další auta, kdy nikdo neví, kdo ho měl, nikdo neví, kdo s ním jezdil, pak ho někde někdo objevil v kopřivách v bohapustém stavu a pokusil se ho zrenovovat. Sice je úžasná ta práce a to úsilí dát auto znovu do pořádku, to je dobře, ale ta třešnička na dortu v podobě té historie vozu, tak to tomu chybí.
Tohle auto má tedy, dá se říci, svůj kompletní životopis?
Asi i proto z těch všech aut, které tady byly, mi tohle auto zůstalo srdci nejblíž a snažím se ho udržet. Jinak jsme měli daleko krásnější i vzácnější auta. Bylo jich hodně moc, ale prostě tohle auto jsem měl nejraději a mám dodneška.
Veteráni budou finančně náročný koníček…
Jak už to tak bývá, jednou jsi nahoře - jednou jsi dole. Já říkám, že dobré je být na tom středu. Zažil jsem oboje, byl jsem nahoře a byl jsem i dole, a tak je to i s financemi. Když je člověk na rozumné úrovni, tak si může dovolit nějak udržet takového koníčka, protože z běžného platu zaměstnance někde ve firmě si člověk tohle nemůže pořídit. Já měl dobrou startovací pozici, že jsem měl kde brát, že tady prostě něco bylo.
Bez většího finančního zázemí by to tedy nešlo?
Za posledních 20 let se stala z veteránů velká móda. Začalo se do nich hodně investovat a ceny se neúměrně šplhají nahoru. Jsem přesvědčený, ano jsme vlastenci Češi, takže česká vozidla získávají na hodnotě, ale obávám se, že ne na tak velké hodnotě, kterou si zaslouží. Já naopak proti českým autům nic nemám.
Veteráni jsou z nejrůznějších časových období. Jak vidíte "pravého" veterána?
Pro mě jsou veteráni nejpozději do roku 1945. Maximálně do konce druhé světové války. A veterány, co byly v 50. a 60. letech, jsou sice nádherná stará auta a taky se jim říká veteráni. Jezdí jich poměrně málo, když jsou pěkně udělaná, člověk se za tím rád otočí, ale mně už to nepřijde jako historické vozidlo. A dostáváme se dál - 60. a 70. léta jsou embéčka, oktávky a další. Tam cena vystřelila šíleně nahoru, ale konstrukčně a technicky, když se podívám na auto značky Škoda, tak je Škodovka hezké české auto, ale hodnota po renovaci je strašně vysoká. Troufám si říct, když se podívám na zahraniční auto, které je technicky dokonalejší, tak cenově je tam za polovic. A užitná hodnota toho auta na svezení, na parádu, je srovnatelná, ne-li větší, ale prostě není to Škodovka a nemá takovou cenu.
U motorek je stejný trend jako u aut?
Ano, stejně jsou na tom motorky Jawa. Já svoji Jawu 350 z roku 1984 koupil před 15 lety. Mám ji taky od prvního majitele a znám také celou její historii. Tenkrát jsem ji koupil za 10 tisíc korun a zdálo se mi to, že je to dost. Byla v původním pěkném zachovalém stavu. A takováhle motorka v tomhle stavu je dneska reálně kolem padesáti tisíc. Přestože je to jenom Jawa 350. Za šedesát tisíc se dá koupit hezká Honda, s kterou se dá jezdit. Další stroj, který je neskutečně předražený, je Velorex. Vždyť jsou to jenom tři kola, je to hezké, každý se za tím rád otočí, ale to se dneska prodává kolem dvou set tisíc, když je to v pěkném stavu. A kdyby si to někdo chtěl udělat, tak bohužel i za ten šrot lidi dneska chtějí padesát až sto tisíc.
Měl jste někdy sto chutí s tím praštit a říct si, končím a všechno prodám?
Měl, a vždycky se to stane, nebo mně se to stalo, když se v tom životě jakoby nedaří. Jsme ve věku, kdy už máme něco za sebou. Dvakrát jsem přišel o rodinu. Rozvedli jsme se jednou, oženil jsem se podruhé, a to manželství se taky nepovedlo. A to je potom člověk takovej smutnej a přemýšlí, co dělá v životě špatně, a uvažoval jsem nad tím, že se na to vykašlu. Ale já jsem prostě jiného koníčka neznal nebo mě jiný neuchvátil. Snad je to tím, dělají si ze mě legraci, že jsem odkojený benzinem. Táta se motal kolem aut, spravoval auta, bavila ho auta. Já jsem ta auta věkem a těma životníma trampotama omezil a začaly mě bavit i motorky.
Kdybyste měl říct tak auta, nebo motorky? Co u vás vede?
Já to mám tak půl napůl. Říkám to už od mládí, že u každého baráku musí být motorka. Baví mě motorky, ale ne je sbírat jako veterány. Spíš na tom obdivuji, že s tím je méně práce, snadněji se to udržuje a jsou s tím krásné zážitky, ty výlety. S tím veteránem je ten výlet taky krásný, ale asi tím, že je v původním stavu, tak vždycky, když jedu domů a už už vidím Humpolec, tak si říkám: je to kousek, hlavně ať už se nic nerozbije. Zacouvám do garáže, otřu studený pot a řeknu si, že víkend byl sice hezký, ale pro to auto je to zátěž a strach o něj, aby se mu něco nestalo, je obrovský. Kdežto na těch motorkách mě to tolik netíží.
Jak je na tom dnes sběratelství veteránů ve srovnání s minulostí?
Všiml jsem si, že se sběratelství veteránů stává koníčkem pro bohaté. Ceny jdou nahoru. Tahle historická auta mají svoje kategorie, když to přeženu, tak za komunistů tady byla stará auta a vyvážela se ven. Dneska se to obrátilo. Já jsem na to slyšel takovou myšlenku, teorii. Asi na tom něco pravdy je, protože zrovna tak jako u nás byli a jsou ti sběratelé, tak pokud nemají pokračovatele rodu, tak se většinou ty sbírky rozprodávají. Dnes se vlastně Bentley a Rolls Royce i bugatky tahají do Československa nebo do Čech a kupují se z venku a kupují si to ti bohatí lidé, aby mohli jezdit na prestižní akce. Trošku smutné je, že když se s tím člověkem dáte na akci do řeči, tak kolikrát se stane, že ten člověk o tom autě vůbec nic neví.
Často během roku se pořádají akce, setkání, závody. Jak probíhají setkání? Jaká je atmosféra mezi sběrateli?
Zrovna tak jako jsou vodáci, jako jsou lidi, co chodí na fotbal nebo šipky, na karty, tak se baví o všem možném. Baví se o rodinách, o výletech, o politice, o všem možném, a u nás jsou samozřejmě hlavní témata ty autíčka. Je to parta lidí, kteří se sejdou a je jedno, kdo tam s čím přijede, ale skončí to tím, že se vytáhnou harmoniky a zpívá se do rána.
Zmínil jste pokračovatele rodu. Máte někoho, kdo to všechno převezme a bude pokračovat?
Mám tři dcery, z prvního manželství dvě a z druhého manželství jednu. Holkám je 21, 18 a 11 let a ta 21letá teď čeká rodinu a strašně ji baví jezdit s pragovkou. A tak jsem jí slíbil, že to auto asi jednou bude mít po mně ona, protože zatím to vypadá, že k tomu má největší vztah.
Na srazech veteránu jsem si všiml, že nejen auto je v co nejvěrnější původní podobě, ale i osádka vozu se snaží být oblečena do dobového oblečení…
Úplně dobové oblečení nemáme, ale samozřejmě, když se jede nějaká akce, tak aspoň v tom stylu se snažíme obléknout. Třeba černé kšandy na bílé košili vypadají dobře a k tomu sako, slaměný klobouk. A holky samozřejmě vymýšlejí různé typy šatiček, holkám to prostě sluší. A když jedou za dámy a jedou v takovémhle bouráku, tak nemůže být nic hezčího.
Takže sbíráte auta, motorky a je ještě něco dalšího?
Mimo veteránů-aut sbírám celý život veterány-modely. Mám tady hračky smíchané ještě starší, než jsem já, až po současnost. Angličáky převážně starých, klasických nebo legendárních aut. Strašně rád vymetám vetešnictví a sbírám hračky ze starých dob. Jsou tam opravdu staré, co byly tenkrát z Tuzexu. Třeba velká plechová autíčka. Už je to taky, dá se říct, sběratelská věc. Ceny těch autíček se pohybují od padesáti korun do několika tisíc. Vždycky jsem se snažil, abych ke každému veteránu měl i jeho model autíčka, a to se mi dařilo.
A co repliky vozů? Jsou to ještě veteráni?
To se hodně řešilo i na profesionální úrovni. Napodobeniny aut, které nejsou sehnatelné, anebo hodnota představuje 10 milionů. Nic není nemožné a jsou firmy nebo profesionálové, kteří jsou schopni to auto vyrobit znova, ale už to není historicky původní auto. Jedni to schvalují, druzí to zatracují. Můj osobní názor je, že repliku třeba i historického auta ano, ale přiznat, že je to replika. Já proti tomu nic nemám.
Máte nějaký sen, který si chcete splnit?
Měl jsem hodně aut, s kterými jsem jezdil, a troufám si říct, že od předválečných, poválečných, sportovních aut, limuzín, kombíků, tak padesát až šedesát aut jsem v životě řídil. Mám dvě auta, nebo dva typy aut, které bych si chtěl pořídit. První z nich je ruský UAZ 452 v provedení sanita. Mně se to auto líbí z jednoho prostého důvodu. Přijedu na sraz a za prvé má to závěsné zařízení, dá se za to zapřáhnout vozík a tahat jakékoliv jiné staré auto. A za druhé se v tom dá bydlet – kempovat. A navíc to auto nic nezastaví. Projede úplně všude. A pak mám ještě jedno, a to už je náročnější, anglické sportovní auto. Protože jsem už kdysi měl možnost a několik anglických sportovních aut jsem měl.
Miroslav Galko
1
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
