Aktivní senior, který rád hraje ping pong a účastní se všech akcí v obci, v tu dobu pracoval v místní sklárně. Tenkrát vedla tuto sklářskou huť firma Český křišťál Včelnička. „Hned potom jsem šel do práce, kluci už to věděli,“ řekl senior, kterému bylo třiatřicet let.

Podle jeho slov v ten den s prací ani nezačínali. „Poslouchali jsme rádio, každou chvíli byly zprávy a najednou hlasatelka říká: „Už tu vidím běhat ruské vojáky. Nevím, jak dlouho budu moci ještě vysílat.“ Najednou bylo slyšet střílení a v rádiu už nikdo slyšet nebyl. Potom pustili hymnu a nám, chlapům, začaly téct slzy,“ zavzpomínal na silný zážitek Josef Luňák s tím, že na tento den nikdy nezapomene.

Celý den proto všichni pracovníci sklárny ve Včelničce drželi za jeden provaz. „Vedoucí navíc došel na vrátnici a řekl, ať sem nikoho cizího nepouští, nebo dostane přes hubu. Všichni jsme byli naštvaní,“ rozhořčil se i dnes.

Ještě v ten samý den založili ve sklárně stávkový výbor. „Já jsem v něm byl taky. Potom už se nic zásadního nedělo, Rusáci sem nepřijeli. A druhý den už jsme normálně dělali,“ pokračoval ve vyprávění rodák ze Včelničky.

Lidé v Československu věřili na lepší zítřky. „Mysleli jsme si, že bude všechno dobré, že se to tu zlepší. A jak to dopadlo. Tomu, že nás přepadnou, jsme nevěřili,“ kroutil hlavou dědeček dvou vnoučat a čtyř pravnoučat.

Na sklonku června 1968 se v Československu konalo společné vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy. „Tušili jsme, že se něco děje. Bylo tu velké cvičení, ale Rusákům už se odtud nechtělo. Museli odjet, tak vyjeli za hranice k německému území a tam čekali,“ přemítal důchodce.

Jak řekl Josef Luňák, po dni, kdy do Československa přijela vojska Varšavské smlouvy, ještě přituhlo. Do Včelničky ani do blízké Kamenice nad Lipou tanky 21. srpna nepřijely. „Když jsme pak ale od hutě jeli na zájezd do Prahy, tak jsme tam viděli rozježděné parky od tanků,“ pověděl Luňák, který ve sklárně pracoval čtyřicet let.