Čtěte také:Třebíč opraví válečné hroby

„Pouze pár lůžek tehdy zůstalo pro místní obyvatele. V kronice jsem našel zprávy o tom, že se nemocnice snaží vydobýt alespoň nějaký prostor pro normální nemocné,“ popisuje kurátor Muzea Vysočiny Třebíč Jaroslav Bašta.

Protože jen budova třebíčské nemocnice brzy nestačila, musely přibýt další. Vystěhovat se museli studenti z třebíčského gymnázia. Historické fotky z období války budovu ukazují s nápisem Lazaret II. „Byla to jedna z největších budov v Třebíči té doby a zároveň jen pár let stará,“ sdělil Bašta. Třetí budovou se stal Národní dům. „Dokonce jsem našel zmínku, že i vrchnost ze zámku uvolnila cimru s několika postelemi pro potřeby zraněných, ale to bylo spíše symbolické. Tam spíše dělali dobročinné sbírky. Uspořádali například koncert a při té příležitosti návštěvníci dávali peníze,“ doplnil Bašta.

Kromě zámecké vrchnosti lazaret podporovali i další občané Třebíče. Velkou pomocnicí byla například manželka bývalého starosty Kubeše. Cupaninu na obvazy zase pomáhaly trhat děti ve školách.

Do třebíčského lazaretu nemířili pouze třebíčští ranění. Lazarety měly své specializace. V Třebíči prý řešili především infekční případy.

Různorodost pacientů dokládají také náhrobky zemřelých na třebíčském hřbitově. Vedle Třebíčanů jsou mezi nimi vojáci z blízkého či vzdálenějšího okolí. „Ozvali se mi již dva lidé, že v televizní reportáži zaslechli jméno jejich předka. Jedna paní mi volala, že Jan Sochor je její prastrýc a že je z Obyčtova u Nového Města na Moravě,“ uvedl třebíčský muzejník.

A na náhrobcích jdou nalézt také jména cizinců, jako byl Vasiliač Pentilaj nebo ruské zajatce, kteří měli na polích a v továrnách nahradit muže, kteří museli narukovat na fontu.