Letos v březnu přinesl Deník sérii článků o životě tajemné náboženské sekty uprostřed lesů v Kuroslepech na Třebíčsku. Podle bývalých členů sekty jsou děti v komunitě nestandardně fyzicky trestány. Na jejich podnět se případem zabývá také policie. Vyšetřování ale uvízlo na mrtvém bodě, protože proniknout do uzavřené sekty není jednoduché ani pro policisty.

Deníku se podařilo najít člověka, který v sektě prožil dvanáct let. Přivedla ho tam matka, když mu bylo teprve šest let. V osmnácti se rozhodl odejít. Dnes šestadvacetiletý student z Třebíčska souhlasil s exkluzivním rozhovorem, v němž popisuje, co jako dítě a dospívající v sektě prožíval. Popisuje bezstarostné hrátky s vrstevníky, ale i bití klackem na lavici, ponižování a zákaz stýkat se s jinými dětmi v pozdějším věku. První rány utržil v deseti letech. „Facky byly běžné, ale za trest jsme museli i několik hodin klečet na masážních matracích s hřeby z tvrdé umělé hmoty," popsal Deníku mladík své zkušenosti.

Lidí ochotných otevřeně mluvit o životě v sektě moc není. Před lety se k tomu odhodlala Magda Hauserová z Brna. Její zpověď byla zatím jediným pohledem do neznámého světa uvnitř sekty. Její zkušenosti upozorňují na fanatickou snahu tamní duchovní vůdkyně o zmanipulování lidí. Ona ale byla dospělá a mohla se rozhodnout. Student z Třebíčska takovou možnost neměl.

Šestadvacetiletý student z Třebíčska strávil dvanáct let života za zdmi sektářského hradu v Kuroslepech na Třebíčsku. Do komunity ho přivedla matka, když mu bylo šest let. V osmnácti toho měl dost a odešel. „Už jsem nemohl vydržet ten absurdní způsob života," svěřil se mladík v exkluzivním rozhovoru.

Zveřejnit celé své jméno nechce. Stále se obává reakce okolí, ale s rozhovorem souhlasil, protože mu není lhostejný osud dětí, které v sektě dnes žijí. Policie podle něj nemá moc možností, jak odhalit, jestli jsou tamní děti týrány či nestandardně trestány. „Je to dáno uzavřeností sekty," poznamenal student. Proto považuje tento rozhovor za možnost, jak se svěřit se svými zkušenostmi, které vnímal jako dítě a dospívající.

Kdy a jak jste se do sekty dostal?
Asi v roce 1991 mne tam přivedla matka. Tehdy mi bylo šest let a odešel jsem v osmnácti.

Měl jste tam v té době, kdy vás tam matka přivedla, nějaké vrstevníky?
Byl jsem tam se starším bratrem, nevlastním bratrancem a sestřenicí. Bylo tam víc jiných dětí. Například dcera matky představené.

Byl jste tam jako dítě šťastný?
Ze začátku to bylo celkem super. Jako děti jsme si spolu hodně hrály a měly k sobě blízko. Měly jsme i dost hraček, hlavně o Vánocích. Na to si stěžovat nemohu. Tehdy se na dětech ještě tělesné tresty nepraktikovaly. Postupem času a utahováním režimu se z toho ale stala děsivá věc.

Co bylo děsivé?
Na jedné straně jsme vyznávali mír a lásku, takový ten krásný svět, který chceme společně budovat, a na druhou stranu to byla těžká manipulace.

Jak s vámi manipulovali?
Bylo to psychické i fyzické lámání. Byli jsme biti klackem. Trestala se tak neposlušnost, když se někdo provinil vůči nějakému řádu.

Jak vyplácení trestů probíhalo?
To si člověk lehl na lavici a druhý ho zřezal klackem přes záda. Týkalo se to hlavně dospělých a starších dětí. Mladší děti bila matka představená a její manžel.

Byly tam i jiné tresty?
Museli jsme hodinu i dvě klečet na masážních podložkách s tvrdými plastovými trny.

V kolika letech jste byl poprvé fyzicky potrestán?
Facky byly běžné, ale to nepovažuji zase za tak výjimečné, protože je spousta normálních rodin, kde rodiče své děti fackují. První větší fyzický trest, který byl podle mého názoru už za hranicí, přišel asi v deseti letech.

Za co jste byl bit?
Když jsem něco neudělal, nebo naopak udělal. Bylo to paradoxní, protože matka představená chtěla, abychom byli iniciativní, abychom se zúčastňovali života v komunitě a sami ji budovali. Na druhou stranu, když někdo přišel s nějakým nápadem, tak to bylo špatně.

Jak často jste byl bit?
No, já dost. Když nepočítám facky, tak bití klackem bylo asi jednou za dva měsíce.

K čemu měla směřovat vaše výchova?
Prakticky všichni se tam připravovali na konec světa a jakýsi exodus na nějakou jinou planetu.

Věřil jste tomu?
Bylo na mně vidět, že jsem toto učení nikdy nepřijal za své. Z toho plynuly i moje tresty. Přišlo mi to celé iracionální. Mám problém s tím, věřit něčemu jen tak, bez zjevného smyslu.

Zmínil jste i psychické týrání. V čem spočívalo?
Byl jsem často izolován od ostatních a musel jsem celý den pracovat na poli. Nebo nám s bratrem zakazovali bavit se spolu. Navíc jsme se nesměli stýkat s dětmi mimo sektu. Ze školy jsme jezdili rovnou domů.

Jak to vnímala vaše matka?
Já si nikdy její rolí nebyl jistý. Přišla tam dobrovolně, ale měla období, kdy chtěla odejít a utíkala, a pak se zase vracela, protože jí nic jiného nezbývalo.

V sektě jste byl od šesti do osmnácti let. To jste tam prožil prakticky celé dětství a dospívání. Jak tuhle věc s odstupem času vnímáte?
Na dětství si už moc nevzpomínám, ale pozdější roky byly dost kruté.

Kdy jste se rozhodl odejít?
Bylo to v osmnácti letech. Zjistil jsem, že moje přesvědčení je jiné než jejich. Nedokázal jsem se ztotožnit s jejich náboženským učením. Přišlo mi, že jsou tam různé absurdity a paradoxy, které v mých očích znevěrohodňovaly celý systém uvnitř sekty.

Za jakých okolností jste ze sekty odešel?
Zakazovali mi kontakt se spolužáky. Tady se zase projevil rozpor mezi učením sekty a praxí. Učení mělo spět k tomu, aby lidi na sebe byli hodní, aby si pomáhali. Když jsem se snažil pomoci spolužákům, tak mi to zakazovali. Nechápal jsem, jak bych v tomto světě mohl dál žít. Jsem po mamince trochu idealista a myslím, že ona s tím i do sekty šla, ale byl to svět plný absurdit.

Jak vám bylo v novém světě bez sekty?
Byl jsem trochu ztracený. Nevěděl jsem, jak s lidmi kolem sebe komunikovat. Doteď pociťuji jakýsi sociální handicap.

Podle vás byly tresty za hranicí?
Jsem přesvědčen, že to bylo výrazně za hranicí normálního chování. Bylo děsné, když tam byla holčička, která se bála tmy a za trest musela klečet několik hodin v temné místnosti bez hnutí. Když se pohnula, tak ji tam seřezali. Stačilo, když se člověk špatně podíval nebo zatvářil.

Jak se vám dařilo skrývat rány ve škole a před lékaři?
Mnohokrát jsem měl záda plná modřin. Při převlékání ve škole jsem si dával pozor, aby to nikdo neviděl. Když chcete do kolektivu zapadnout, tak nemáte zapotřebí tohle ukazovat. Rány jsem skrýval a dařilo se mi to.

Nenapadlo vás to někdy ve škole říct?
Ne. Nechtěl jsem na sebe upozorňovat. Bylo to i tak, že když jste dostal trest a dokázali vám ho zdůvodnit, tak jste ho přijal jako oprávněný.

A co u lékaře?
Pamatuji si i to, že jsme museli návštěvu lékař o týden odložit, protože jsme měli těla plná modřin. Navíc k lékaři se tak často nechodilo, takže odložená návštěva nevyvolá žádné podezření.

Myslíte, že to tam pokračuje?
Nemám o tom žádné důkazy a přesné informace, ale pokud to tak fungovalo deset let, tak se asi nic nezměnilo.

Jste s někým, kdo tam teď žije, v kontaktu?
Ne. Snažil jsem se od toho distancovat, až zpětně mne zajímá, jestli je možné ty děti odtamtud nějak dostat.

Myslíte, že má policie nějakou šanci týrání dětí prokázat?
Je strašně obtížné získat důkazy a někoho obvinit.

Na čem je podle vás tato sekta postavena?
Na psychickém teroru. Moje matka s tím má dodnes problémy, protože jí matka představená vtloukala do hlavy, jak byla v minulém životě strašný člověk, že za to nyní musí pykat. Všichni dospělí tam tomuhle věří.

Vnímáte to tak, že jste žil v prostředí, kde vás jako dítě týrali?
Přiznat si to sám sobě je hrozně těžké, ale řekl bych, že ano.

Považujete léta strávená v sektě za promarněné dětství?
Já na to zase takhle nemyslím. Snažím se za tím udělat čáru a nějak si to nepřipouštět. Pokud nemáte srovnání, tak nevíte, o co přicházíte.

Napadlo vás proti sektám nějak veřejně bojovat?
Myslím, že život v takovýchto komunitách není principiálně nic špatného. Lidi mají různé potřeby, proto se i sdružují do různých spolků. Pokud je sekta pro okolí totálně uzavřená, tak lidé ztrácejí kontakt s realitou. Jde o to vedení, a pokud se tam týrají děti, tak to není dobře.

Je pravda, že děti, které tam dnes žijí, netuší, kdo jsou jejich praví rodiče, a za matku považují představenou?
Když se děti rodily, tak mi bylo asi deset let, a musím potvrdit, že to tak je. Matka představená se pasuje do role, že jediná ona je ta, která ví, jak děti vychovávat, kdežto rodiče to neví. Kdyby chtěli děti vychovávat sami, tak dostanou nářez. Výchova je jen na ní, což je děsivé v tom, že jsou na ní děti psychicky závislé.

Vzal jste si z této životní zkušenosti do normálního života něco pozitivního?
Pozitivní zkušenost je taková, že vím, že je něco takového možné a jak snadno se lidé dají zmanipulovat. Takže dobré je to v tom, že jsem nyní proti podobné manipulaci odolnější. Hlavně bych chtěl poděkovat příbuzným, kteří mi pomohli s odchodem ze sekty a umožnili mi postavit se na vlastní nohy.