VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Tvrdohlavě kráčím proti proudu

Žďár nad Sázavou /ROZHOVOR/ – Ještě během vysoké školy začala rodačka ze Žďáru nad Sázavou Michaela Horáková (25) budovat své sny, oprostila se od stereotypní společnosti a založila vlastní architektonické studio. K tomu přišla tento rok s vlastní módní značkou Mishe.

20.8.2017
SDÍLEJ:

Michaela Horáková začala budovat své sny, oprostila se od stereotypní společnosti a založila vlastní architektonické studio. K tomu přišla tento rok s vlastní módní značkou Mishe.Foto: archiv Michaely Horákové

Kde čerpáte inspiraci?
Snažím se vysosat co nejvíce z prostředí, kde se bude projekt realizovat. Na parcele trávím hodiny, kreslím si a nasávám atmosféru. Soustředím se zatím na rodinné domy, energii tedy čerpám zejména z rodiny a přírody.

Takže nápady nepřichází u pracovního stolu, vyrazíte ven a tam to přijde?
Můj kreativní proces nejsem schopna popsat. Možná je to problém umělců jako takových, že nedokážeme vysvětlit, jak se nám myšlenky v hlavě tvoří. Vše probíhá intuitivně, vím, že musím plnit termíny, ale snažím se nebýt na ně vázaná a nestresovat se. Nejsem schopna sednout ke stolu a říct, že teď vymyslím pecku, raději projekt prožívám fyzicky přímo z místa. Někdy to trvá týdny, než mě něco napadne, jindy přijedu na parcelu a hned vím. Nevadí mi, že napracuji systematicky, projekty pak vznikají přirozeně, a ne pod tlakem.

Podnikat jste začala ještě při studiu. To je odvážný krok.

To ano, letos končím šestileté studium, během kterého jsem v ateliéru už nějaké zkušenosti nabírala, vždy jsem ale cítila, že chci jít jiným směrem a vyčlenit se. Jsem tvrdohlavá a věci si chci dělat podle sebe, ale i to je základ úspěchu. Nebudu se omezovat tím, jak je to ve společnosti zavedené, vystuduješ, získáš praxi a pak si možná otevřeš studio.

Co bylo podnětem k takovému kroku?

Říkala jsem si, že mladší už nebudu, nebudu mít víc energie a zapálení, tak proč to neudělat hned. Chtěla jsem realizovat své myšlenky. Šla jsem do toho s tím, že to nemusí vyjít, ale měla jsem štěstí a zakázky přišly.

Je to u studentů architektury běžné?

To není, ostatní většinou také pracují, ale v ateliéru, jsou úspěšní a spokojení. I já začínala na praxi, skládala jsem výkresy a přerýsovávala za pár korun, po večerech jsem pak ale dávala dohromady svoje vlastní podnikání.

Jak se to dá se školou zvládnout?

Školu jsem vždy brala jako něco, co musím splnit, ale nikdy to nebylo to hlavní. Nepopírám, že mi toho dala hodně, ale praxe připraví člověka nejlépe. Člověk musí skousnout dramatické chvíle, musí se s tím poprat sám a nespoléhat na titul. Je to náročné, stojí to velké oběti a odříkání, ale člověk si zvykne.

Jaké projekty už jste realizovala?

To je na architektuře obtížné, hlavně pro netrpělivce jako jsem já, jelikož projekty trvají roky. Nejdříve to hodíš na papír, děláš projekt, oběhneš úřady, a nakonec fakt stavíš, někdy v polovině už člověk ztrácí sílu a vždy si říkám, ať už je to za mnou. Na druhou stranu, když pak stojím před něčím, co jsem si dřív jen nakreslila, je to nádhera. Nejlepší je mít více projektů a každý v jiné fázi. Nejdále jsem v projektu revitalizace stodoly v Orlických horách, která letos finišuje, většina projektů bude hotová až příští rok. Svoji netrpělivost si vybíjím spíše v projektu Mishe, realizace módních návrhů jde totiž mnohem rychleji.

Popsala byste více, jak bude stodola vypadat?

Je to můj první velký projekt, moje miminko. Stát bude na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc, člověk by ani nevěřil, že se na takovém místě ocitne. Celé okolí tam má nádech podhůří, budovu přetváříme citlivě v rekreační objekt. Použili jsme jednoduchý tvar dětského domečku a japonskou metodu opalování dřeva.

Jak takové opalování probíhá?

Metodu shou sugi ban používají Japonci, aby dřevo umrtvili a chránili ho proti počasí, hmyzu i houbám. Naskládají desky do teepee a zapálí pod ním oheň, vytvoří se zuhelnatělá vrstva a lesklé šupiny. S dřevem mě baví pracovat, jako bychom se navraceli ke kořenům, krásně voní i vypadá.

Už jste našla svůj styl, proměňuje se?

Směřovala jsem vždy k minimalistickému bytí, přijde mi zbytečné obklopovat se spoustou věcí. Do projektů volím materiály tak, aby seděly k prostředí, nemám ráda, když se nepřiznávají, nechápu třeba dřevostavby obložené omítkou. Občas tíhnu až k dekonstruktivismu, rozbíjení tvarů, tvoření šikmin, to mě baví. Líbí se mi kontroverzní stavby, které budí emoce, ne když člověk projde kolem domu a ani si ho nevšimne. Chci vidět naštvání nebo nadšení.

Zabýváte se nově i módou, co vlastně skrývá projekt Mishe?

Člověka tvoří prostředí kolem jako celek, od bydlení po oblečení přes kávovou lžičku. Nepovažuji se za návrháře, Mishe se pouze vyčlenilo z architektonické tvorby. O modelu přemýšlím jako o domech, jdu po ulici, líbí se mi tvar nebo materiál na domu, což poté vepíši i do kolekce. Projekt jede pár měsíců, ale na to, že je to start-up, tak se mu daří dobře. Chceme tvořit oblečení nositelné na více způsobů a pro ženy jakéhokoliv věku. Kvůli ruční práci nedosahujeme na nízké ceny z obchodních center, ale zároveň na naší módu nemusí zákaznice šetřit tři výplaty.

Kdo všechno za Mishe stojí?

Obklopila jsem se lidmi, kteří jsou lepší než já, jednoduše proto, že jsou to oni, kdo dostávají projekt výše, jsou pracovití a věří ve svoji práci. Já jakožto kreativec jsem přišla pouze s nápadem, který bych sama nikdy nezrealizovala. Zatím mám dvě švadleny a lidi na marketing a sociální sítě.

Plánujete z Mishe udělat velkou značku?

Velké produkci se nebráním, jenom chci, aby Mishe vždy šila v Česku a neposílala se do Číny, produkt by tak ztratil osobitost, kterou do něj vkládáme. Naše budoucí plány zatím dosahují do podzimu, kdy chystáme novou kolekci, ta bude kompletně v černém, plná minimalistických tvarů a ženskosti.

S čím musí začínající podnikatel počítat?

Musí zcela odstranit svoji komfortní zónu, pokud chce dělat něco jiného než ostatní a být v tom dobrý. Ať už je to nespaní, telefonáty, úřady nebo práce s klienty. Člověk musí být trochu blázen, jít čelem k věcem, kterých se bojí nebo které ho nebaví. Zapálený, energický, se zdravým sebevědomím a pokorou, schopný vyslechnout si kritiku. Důležité jsou i hmotné prostředky, našetřený kapitál nebo investor. Rozhodně schopnost udělat si jméno a propagovat se, tvořit si kontakty. Znám spoustu šikovnějších lidí, než jsem já, ale chybí jim odvaha své myšlenky ukázat, neumí to prodat a bohužel takhle končí spousta skvělých projektů. Nevyjde vám dvacet projektů po sobě, ale nad tím člověk nesmí přemýšlet, musí do toho jít na plno.

Je to risk?

Stoprocentně. Stejně jako dnes Mishe vychvaluji, tak zítra může stejně rychle všechno skončit, ale to si člověk nesmí připustit. U start-upu musí být člověk připraven na krach i na velkou objednávku.

Jaké bylo vstoupit do nového odvětví, byla jste znalec módy?

To jsem nebyla, ale člověk se učí za pochodu. Důležité je obklopit se lidmi, kteří tomu rozumí a nechat si od nich poradit. Až u Mishe jsem také pochopila, jak důležitý je marketing, vůbec dostat novou značku do podvědomí je těžké. Snažíme se propagovat přes sociální sítě, spolupracovali jsme třeba s Monikou Koblížkovou.

Kudy vedla vaše cesta k architektuře dostala?

Dědečka jsem nepoznala, ale na půdu jsem chodila prohlížet jeho staré, rukou dělané výkresy, byl totiž inženýr. Hlavně jsem vždy chtěla dělat něco kreativního, byla to výzva začít přetvářet ideje v něco funkčního. Beru architekturu jako filosofické poslání, chci šířit své vize.

A co vize? Které budete šířit?

V České republice jsou lidé ochuzeni o to, co architektura skrývá, je důležité, jestli se cítí ve městě bezpečně nebo příjemně u sebe doma. Miluji mentalitu severských zemí, děti jsou tu obklopeni hezkou přírodou a stavbami, estetiku vnímají od mala a rostou z nich jiní lidé. Tam si sousedé nepotřebují navzájem nic dokazovat, žijí téměř ve stejných domech a nevadí jim to. V Česku každý hledá způsob, jak se odlišit a na barák si dá i svítivě zelenou. Odlišnost je skvělá a důležitá, ale ve správné formě.

Co to podle vás způsobuje?

Máme hold už takové sociální přesvědčení. Chtěla bych, aby lidé pochopili, že nemusí kupovat dům na klíč a ukázat na nejlevnější variantu z katalogu. Je mi líto, když vidím hezkou lokalitu a stojí tam barevné, a přesto nudné domy. Sehnat si architekta není finančně tak náročné, jak si lidé myslí a ušetří to pak jejich zklamání z toho, že si svůj dům představovali jinak, ale do projektu nesměli zasáhnout.

Koho byste chtěla potkat nebo kam se podívat?

Nemám přímo svůj vzor, od architekta se mi může líbit deset projektů a dalších pět bude úplně mimo. Místa většinou ocením až zpětně, poté co je navštívím. Podívat bych se chtěla do Singapuru nebo Švýcarska, nejezdím však navštěvovat architekturu, ale sledovat, jak s ní lidé v daném místě souzní a jak se o ni starají.

Na Žďársku máte oblíbeného tvůrce?

Srdcovka je kostel Nepomuckého, vyrůstala jsem u Zelené hory a tato stavba mě inspiruje od malička. Centrum Žďáru není podle mě vyřešené dobře, ale historické stavby jsou tu nádherné.

Jak by měl vypadat váš vlastní dům?

S partnerem jsme vždy vyhledávali místo s krásnou přírodou, rok jsme pátrali po vhodném místě a objevili jsme ho třicet minut za Prahou v lese. Na úřadě nevěřili, že je to stavební parcela, ale opravdu zde je zaevidovaná ještě po domě z 15. století. Postavit si vlastní dům je nejtěžší zadání, jelikož nemám žádná omezení. Chci maximalizovat prosklené plochy, využít materiály jako beton, dřevo a ocel. Chceme velký dům, protože máme velkou rodinu. Možná to ale nebude náš poslední dům, baví nás to a jednou tento třeba prodáme a postavíme nový, možná i v zahraničí. Uvidíme.

Jaký je váš architektonický sen?

Chtěla bych rozšířit ateliér a jako každý chci budovat velké věci, obchodní nebo kulturní centrum a třeba prorazit i v zahraničí. Do týmu budu brát mladé i staré, blázny, kteří přijdou s inovativní vizí i racionalisty, co nás ostatní budou držet na uzdě. Chci spolupracovat s lidmi, kteří se nebojí jít proti proudu, dříče a šílence, jako jsem já.

GABRIELA PIŠÍNOVÁ

Autor: Jiří Marek

20.8.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Vánoce jsou finančně náročné. Úvěr ale může být špatným pánem

Ideální knihovník je bytost nadpřirozená, nicméně existuje. To bylo motto letošního v pořadí již 16. ročníku Malé knihovnické slavnosti.
9

Nejlepší knihovník je bytost nadpřirozená

Listování s Milošem Urbanem

Havlíčkův Brod - V pondělí 20. listopadu proběhlo v Krajské knihovně Vysočiny v podkroví Staré radnice další z řady tradičních Listování Lukáše Hejlíka.

Brodská knihovna chystá Den pro dětskou knihu

Havlíčkův Brod – Kouzlo dětských knih mohou děti i jejich rodiče odhalit na Dni pro dětskou knihu, kterou pořádá Krajská knihovna Vysočiny Havlíčkův Brod. Akce se koná v sobotu 25. listopadu.

NAŠI PRVŇÁCI: Představujeme žáky ze ZŠ a MŠ Dlouhá Ves

Havlíčkobrodsko - Havlíčkobrodský deník přináší čtenářům seriál Naši prvňáci. Jeho prostřednictvím představuje tabla jednotlivých prvních tříd základních škol na Havlíčkobrodsku, a to až do pololetního vysvědčení. Rodiče a blízcí žáků každou středu na straně 4 a na webu najdou prvňáčky z Havlíčkobrodska. Deník si tak mohou koupit na památku. Nyní se představují žáci ze ZŠ a MŠ Dlouhá Ves.

Návrh na přání: 3 varianty malé kuchyně a jídelny

O návrh kuchyně a jídelny nás tentokrát požádala paní Kolodějová, jejíž domek je teprve ve fázi stavby. To je nejvyšší čas zvážit, jak prostor uspořádat, vybavit a barevně sladit, aby vše vyhovovalo nejen majitelčiným přáním, ale aby byla samotná kuchyně praktická a příjemně se v ní vařilo.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT