Srnece se přitom zaměstnancům technických služeb nedařilo odtamtud dlouho dostat. Zvíře bylo na hřbitově jako doma a s chutí se zakusovalo do macešek, které jsou součástí hrobové výzdoby.

„Srnec se tam usadil někdy před velikonočními svátky. Koncem března nám začaly chodit první stížnosti na poničenou výsadbu na hřbitově,“ potvrdil pobyt „vandala“ s parůžkama na místním hřbitově ředitel technických služeb Jaroslav Mynář.

Velkomeziříčský hřbitov se rozkládá na ploše devíti hektarů. Menší část zabírají hrobová místa, zbytek tvoří zeleň. „Srnec se tam má kde schovat i kde přenocovat. A vzhledem k tomu, že lidé dělají na hřbitově jarní výsadbu, má i luxusní potravní nabídku,“ usmál se Jaroslav Mynář.

Zaměstnanci technických služeb se „vandala“ s parůžky snažili ze hřbitova dostat. To se jim ale dlouho nedařilo. „A to i přesto, že se o to pokusilo pětadvacet lidí, kteří vytvořili rojnici. Srnec ale proskočil mezi nimi a běžel se schovat do jiné části hřbitova. S lidmi problémy nemá, je na ně zvyklý,“ popsal Jaroslav Mynář.

Utkání technické služby versus srnec

Rojnice nezabrala, proto se sáhlo po jiném řešení. Technické služby si na pomoc přizvali veterináře, který se pokusil srnce uspat šipkou s narkotizační látkou. „Nedostal jsem se k němu dostatečně blízko a navíc foukal vítr. Takže se ho zatím uspat nepovedlo,“ popsal další z neúspěšných pokusů veterinář Pavel Jeřábek.

Srnec tak vedl sedm nula. „Sedmkrát jsme se ho pokusili dostat ze hřbitova ven a sedmkrát vyhrál,“ ohodnotil vzájemný „souboj“ ředitel technických služeb.

Utkání technické služby versus srnec bedlivě sledovali i místní obyvatelé. Jedni fandili hřbitovnímu vandalovi, druzí zase jeho pronásledovatelům. „Lidé, kteří na hřbitově najdou vytrhané macešky a podupaný hrob jsou z toho nešťastní. Proto ho musíme z areálu dostat,“ říkal Jaroslav Mynář.

Srnec se ale rozhodl, že bude mít poslední slovo. Ze hřbitova odešel sám. Pomoc lidí nepřijal.