Jak to tehdy bylo? Od začátku poprav na vrchu Golgota uplynuly čtyři hodiny. Slunce vysílalo paprsky do zad ukřižovaným, obráceným tváří k Jeruzalému. Někdejší výběrčí daní Matouš Lévi se krčil na zbrázděném svahu ve vyprahlé půdě v úžlabině pod vysušeným fíkovníkem. Ježíšův učedník přišel vyprovodit svého učitele na smrt.

Před třemi hodinami průvod s odsouzenci, vozy s kůly, trámy a nářadím uzavíral řetěz vojáků a za nimi se hrnulo asi na dva tisíce zvědavců, kteří si nechtěli nechat ujít popravy. To bylo ovšem v čase, kdy slunce bylo ještě nízko.

Matouš Lévi

Pak jedna kohorta vojáků vystoupila o něco výš a obkroužila horu. Jízda pustila zvědavce dál, ale druhá centurie dovolila nahoru vystoupit pouze těm, kdo pomáhali při popravách. Slunce už se chýlilo nad horu, ale nesnesitelné vedro trvalo. Vojáci v obou řadách umdlévali horkem. Míjela už čtvrtá hodina popravy a slunce tak spalovalo dav, až jej zahnalo zpátky do města.

Matouš Lévi stále seděl pod keřem, který téměř nedával stín a občas pozdvihl oči ke křížům s odsouzenci a na oblohu nad popravištěm, na níž kroužilo několik supů.

Vtom ucítil závan větru a cosi mu zašelestilo pod nohama. Znovu zadul vítr a Matouš otevřel oči a zpozoroval, že se všechno kolem změnilo.

Smrt na kříži

Slunce zmizelo ještě dřív, než stačilo utonout v moři jako každý večer. Pohltil je bouřkový mrak, který se nezadržitelně a výhružně blížil od západu. Náhle se zvedl vichr a hnal po jaffské silnici a vyprahlém údolí nad stany poutníků sloupy prachu.

Matouš zpozoroval, že mezi vojáky se něco děje. Pobíhali sem tam, přes ramena si přehazovali pláště. Bylo zřejmé, že se chystají k odchodu. Pohlédl vzhůru a rozeznal postavu v nachovém vojenském plášti, jak šplhá k popravišti. Zakrátko tím směrem vyrazili kati.

Gestas po třech hodinách zešílel z much a slunečního žáru. Dismas na druhém kříži trpěl víc než druzí dva. Neztratil vědomí a pravidelně se oháněl hlavou hned nalevo, hned napravo, jak se snažil setřást mouchy. Nejlíp se dařilo Ježíšovi, hned první hodinu jej obestřely mrákoty.

Jeden z katů jej poklepal kopím po rukou a břiše a podal mu na kopí namočenou houbu ke svlažení hrdla.

Valem se stmívalo. Mrak zakryl už celou polovinu oblohy a plul k Jeruzalému. Napřed bílé kadeřavé obláčky a za nimi se valil černý kolos, napitý vláhou a obtížený blesky. Přímo nad Golgotou se obloha rozsvítila a zaburácel hrom.

Kat sňal houbu z kopí. „Blahořeč velkodušnému vladaři," řekl a bodl Ježíše do srdce. Vytrysklá krev mu stékala po břiše, hlava klesla. Vtom tma zaplavila Jeruzalém. Nečekaný liják zastihl centurii v polovině kopce. Déšť se spustil tak prudce, že v patách prchajícím se řítily vodopády. Vojáci klouzali, padali na rozmoklé hlíně a pospíchali na rovnou silnici, kudy pádila k městu na kůži promočená jízda.
Tak popisuje ukřižování Ježíše Krista světově proslulý Bulgakovův román Mistr a Markétka. Není od věci domnívat se, že se jedná o dílo na výsost kultivované.

Z jiného spolehlivého zdroje se dozvídáme, že v poledne podle Matoušova evangelia nastala tma po celé zemi až do tří hodin. „A hle, chrámová opona se roztrhla v půli od shora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena. Vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. Setník i ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: On byl opravdu Boží Syn," popsal evangelista Matouš.

Jak to bylo dál, se zeptáme opět evangelisty Matouše: „Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu.

Anděl Páně

A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen, usedl na něm a ženám řekl: Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde, byl vzkříšen. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých. Jde před nimi do Galileje, tam ho spatří," řekl evangelista Matouš.

A bylo tomu tak, ženy rychle opustily hrob a se strachem a velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. „A hle, Ježíš je potkal a řekl: Buďte pozdraveny. Ženy přistoupily, objímaly mu nohy a klaněly se mu," doplnil Matouš.

Na rozjímání, modlitby i na drobné radostí o Velikonocích se Jihlavané těšili odjakživa, neboť lidé všude Ježíšův návrat do života prožívají jako největší a zároveň nejradostnější křesťanský svátek.

„Ve středu, ve čtvrtek a v pátek ve Velkém týdnu bylo vždy odpoledne o čtvrté matutinum neboli temné hodinky. Při nabitém kostele páni kanovníci zpívali žalmy a responsoria a lamentace a lid zbožně sledoval, jak jedna svíce na trianglu za druhou se zhasínala, až hebdomadář poslední odnesl za oltář, odkud se za chvíli ozval dunivý rachot zemětřesení," připomněl jihlavský duchovní Oldřich Med zápisky faráře od sv. Jakuba někdy kolem roku 1790. Kněží toho času považovali Zelený čtvrtek za převeliký den bratrstva Božího těla.

Bratři a sestry se společným zájmem nadšeně přistoupili ke svatému přijímání a toho dne nesměla v kostele svítit jiná svíce než jimi věnovaná.

Na Zelený čtvrtek se slaví Poslední večeře Páně, na níž Ježíš Kristus ustanovil sv. přijímání. Lidé na venkově v tento den vstávali ještě za tmy, aby se všichni časně zrána omyli studenou vodou, a celá rodina se společně modlila. Jedl se špenát, zelí a všechny zelené potraviny. Byly rodiny, kde hospodyňky přidávaly do jídla trávu. O Zeleném čtvrtku hospodáři měli osít hrách a len, ty pak dobře prospívaly. Večer na Zelený čtvrtek se říkalo, že „zvony odlétají do Říma." O Velikonocích to znamenalo, že zvonění kostelních zvonů umlklo až do Bílé soboty. Místo zvonů o Velikonocích odevšad zaznívaly dřevěné klapačky, mlýnky a řehtačky. Při dnešních bohoslužbách se stále používají klapačky. Pekly se jidáše a jejich spálené kousky hospodáři pohazovali po poli, aby zhynuli červi a nejrůznější havěť v půdě.
„Na Zelený čtvrtek po obnažení oltářů bývalo každým rokem u oltáře 14 svatých pomocníků umývání nohou. Jihlavský představený nad žebráky přivedl 12 městských chudých a farář jim umyl nohy, načež byli na faře řádně pohoštěni," vypovídají Svatojakubské anály.

Radní nesli nebesa

„Na Velký pátek otevíral se Boží hrob. Svátost oltářní byla zahalena černým flórem a nebesa nesli 4 jihlavští radní. Začátek byl v 8 hodin a před obřady bylo postní kázání. Bylo tedy velkopátečními obřady vyplněno celé odpoledne," přiblížil otec Oldřich Med.

Velký pátek, den přísného půstu, má připomínat krutou smrt Ježíše a věřící jej prožívají ve smutku a rozjímání. O Velkém pátku se nesmělo prát prádlo, neboť by se prý smáčelo v krvi Ježíše Krista. Nesmělo se hýbat se zemí, na vesnicích byly přísným tabu polní a některé domácí práce.

Bílá sobota byla radostným dnem vzkříšení Ježíše Krista a posledním postním dnem pašijového týdne. O Bílé sobotě se navrátily zvony z Říma, kam odletěly o Zeleném čtvrtku. V noci z Bílé soboty na neděli vstal Ježíš z mrtvých. Na venkově se časně ráno konaly pobožnosti, aby hospodáři a čeleď mohli co nejdřív na pole. Pletly se pomlázky a barvila vajíčka.

Neděle velikonoční neboli Boží hod velikonoční patří dodnes k největším svátkům. Pečou se velikonoční beránci a světí se pokrmy včetně vajec, chleba a vína.

Pondělí velikonoční je nejživější den velikonočního cyklu s pomlázkou, starým pohanským zvykem vymrskání či pošlehání žen a dívek čerstvým vrbovým proutím. Pomlázka měla dívky a ženy pomladit, dodat jim vitalitu, energii a obrazně mízu z prutů. První zmínky o pomlázce se dochovaly z 2. poloviny 14. století. Podle některých pramenů má pomlázka neboli šmigrust původ v Jeruzalémě ve dnech krátce po vzkříšení Ježíše Krista. V ulicích se toho času shromáždily davy a městem se neslo volání tisíců lidí, kteří si Ježíše za kratičký čas oblíbili či se do něj rovnou zamilovali: Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!
Římští vojáci s židovskou stráží zástupy volajících vymrskali dlouhými pruty za hranice města.

STANISLAV JELÍNEK