Podle certifikátu pelhřimovské Agentury Dobrý den jich má půl milionu. „Teď je to ale už asi šest set tisíc, přibývá to. A můžu vám říct, že ty kalendáříky s ženskými jsou pořád. Třeba i ve formě zvěrokruhu. Na rubové straně sice je kalendárium pro celý rok, na lícové straně je ale vždy jedna dáma a u ní jednotlivé znamení. Dvanáct obrázků dává dohromady celou kolekci,“ popisuje Zamazal.

Počátky jeho sbírky se začaly psát před čtyřiceti lety. Tedy kalendáříkem pro rok 1983. „Mám ho pořád, je na něm sovětská kosmonautka Světlana Savická. Pak jsem objevil další a další a zalíbilo se mi to,“ vzpomíná Zamazal.

Kapitán Milan Jahoda turistům z KČT Třebíč ukazuje, jak se dostat na vyhlídku naproti Wilsonce.
Vybitá baterie a turisté z půlky republiky. I to jsou zimní plavby lodi Horácko

Sběratelé včetně Zamazala si kalendáře často vydávají sami. V poslední době hodně „frčí“ ty, které zobrazují znaky a erby měst a obcí. „Erby, to je nádhera. Už jich je asi šestnáct set z celé země. Každý sběratel si k danému městu vydá padesát kousků a měníme si to navzájem. Já jsem vydal Moravské Budějovice. Když jsem se se svou sbírkou zapsal do knihy rekordů, pan starosta Bařinka mi věnoval velkou knihu s erby. Podle toho jsem pak ty kalendáře dělal. A že na nich může být znak Moravských Budějovic, to mi starosta schválil písemně,“ vysvětluje sběratel.

Ze sedmnáctého století

Kalendáře a kalendáříky nejsou záležitostí posledních několika desítek let. Nejstarší kalendář, který Zamazal vlastní, pochází z roku 1655. Doma ale má jen jeho kopii, originál je pečlivě schovaný. Ani v místnosti, která překypuje šanony a krabicemi, jich všech šest set tisíc není. „Tady jich bude tak dvě stě padesát tisíc,“ odhaduje Zamazal. „A třeba v téhle jedné krabici jich je pět tisíc, přičemž ta krabice váží dvanáct kilo,“ potěžkává rozměrný box, jichž se v pokoji nalézá několik.

Cílem Lubomíra Zamazala je dosáhnout na jeden milion kusů. A zdá se, že se mu tento sen brzy splní. Jen to bude něco stát. „Vím, kde jsou největší sbírky po asi dvou stech tisících kusech. Dřív by zhruba čtvrt milionu kalendáříků bylo zhruba za osmdesát tisíc. Teď jeden kalendářík vyjde na 70 haléřů až korunu,“ říká sběratel.

Dobrovolníci z Trash Hero uklízejí části Třebíče, kam se komunální služby příliš často nedostanou. Iniciátorem akce je Jan Šindelář (vpravo). Zde nad třebíčským Poušovem snášejí dolů stará kamna.
Kondom i stará kamna. Dobrovolníci v Třebíči nacházejí nechtěné poklady

Pak vytahuje jeden z mnoha šanonů, aby ukázal, jak spolu s kolegy bojovali proti pandemii. Každý z nich si vydal vlastní kalendářík, na němž je snímek sběratele v roušce. „A tady máte zase ženskou. To je taky sběratelka, ale nechce si dát na kalendářík jméno, tak se označila jen slovem Modelka,“ ukazuje na jedinou dámu v archu. Ta je dokladem toho, že sběratelé nejsou pouze důchodového věku. Dotyčné může být asi pětadvacet let a rouškou si zakryla nejen ústa, ale také intimní partie.

Malá knížečka z Rakouska-Uherska

Zajímavou kuriozitou jsou minikalendáříky, které vznikaly za Rakouska-Uherska a za první republiky. „Tenhle má rozměry půldruhého krát dva centimetry. Je to vlastně malá knížečka,“ ukazuje sběratel a otevírá kalendářík, na jehož titulní straně se skví portrét císaře Františka Josefa I.

Právě Rakousko-Uhersko je Zamazalovým druhým velkým koníčkem. Sbírá totiž vše, na čem je portrét stařičkého mocnáře, německého císaře Viléma nebo členů habsburského císařského domu. „Ta doba mě zajímá. A taky první světová válka. Mám k tomu vztah, protože děda ve válce padl,“ dodává Zamazal a láskyplně hladí mlýnek na kávu s císařovou podobenkou. Podobných už prý existuje jen velice málo.