Horácko v zimních měsících vyplouvá vždy v sobotu ve třináct hodin. Ale i když se tentokrát start opozdil, nikomu to nijak zvlášť nevadí. Na palubě sedí pohodoví pasažéři, které nějaká ta minuta navíc zjevně nerozhází. Popíjejí svařák, vesele spolu konverzují. Asi nejvíce řečný je Jaroslav Feitl. „My jsme sem přijeli až z Přelouče. Já jsem tady byl už před čtrnácti dny, tehdy jsem fotil kapitána, teď mu fotky vezu. Jsem důchodce, cestuju po republice, dělám si tak radost,“ vykládá Feitl a vypráví, jak v těchto místech byl poprvé v roce 1962.

Tehdy se sem dostal coby kluk, svou návštěvu zopakoval v roce 1969. „To jsem zrovna přišel z vojny. Já byl vodák, v Přelouči jsem vedl i oddíl. Tak jsem sedl v Kostelci u Jihlavy do kajaku a jel jsem řeku až dolů do Ivančic. Tady už tenkrát hrabali, zrovna se začala stavět přehrada a já tudy proplouval tunelem,“ krátí Feitl dlouhou chvíli vzpomínkami, které už se nikdy nevrátí. Místa, jimiž tehdy proplouval na kajaku, jsou osmdesát metrů pod námi.

Kapitán Milan Jahoda mezitím za pomoci předsedy Klubu českých turistů Třebíč Ladislava Tomáše konečně nahodí motor a Horácko si začíná razit cestu zčeřenou hladinou. „Moc se omlouvám. Já tady tři dny nebyl, nezkontroloval jsem stav baterie,“ rdí se Jahoda kvůli drobným potížím se startérem. Nikdo mu ale nic nevyčítá, všichni se zájmem sledují obnažené břehy. Zimní plavba je nezvyklá, škoda jen, že kolem chybí sníh. Obleva posledních dnů byla příliš silná.

Opracovaný opál, který opracoval obyvatel místa, kde se nyní nalézá Třebíč, v období 9000 až 7000 let př. n. l.
VIDEO: Pravěk v Třebíči. Archeologové nalézají artefakty z doby kamenné

Ladislav Tomáš se na Horácko vypravil se svými třemi přáteli z řad turistů. Jejich cílem ale není kochat se okolím, které všichni velmi dobře znají ze svých výprav. Horácko naopak využijí coby běžný dopravní prostředek se stanoveným jízdním řádem. Svou cestu si pečlivě naplánovali a skutečnost, že loď vyplouvá v jednu hodinu, jim hrála do karet. „Ráno jsme jeli autobusem z Třebíče do Popůvek. Odsud jsme šli k památníku parašutistů a potom jsme zamířili přes Kramolín sem. Teď vystoupíme u Dalešic, odkud se vrátíme do Třebíče,“ sděluje Tomáš.

Lidí, kteří Horácko v zimě využívají tímto způsobem, příliš mnoho podle Jahody nebývá. „Je to výjimka. Většinou je to tak, že lidi prostě jedou na výlet. Třeba i přes půl republiky, jako ten pán z Přelouče, protože nikde jinde lodě v zimě neplují. Teď už jsou i otevřené restaurace, můžou si dát oběd, takže sem se v zimě jezdí opravdu proto, aby si udělali kolečko z Kramolína do Kramolína,“ říká kapitán.

Třebíčské památky očima dětí: malí výtvarníci vystavují v knihovně, podívejte se

Mezi takové výletníky patří i společnost z Jihlavy, kterou vede paní Květa, zaměstnáním kuchařka v mateřské škole. „My sem přijeli na výlet. O tom, že se pluje i v zimě, jsem se dozvěděla z televize, která přinesla reportáž o Tříkrálové plavbě. Tak jsem navrhla přátelům, že se sem taky pojedeme podívat. Teď je celkově mrtvo, není co dělat, tak proč nevyrazit. Byla jsem tady v létě, v zimě je to ale trochu jiné. Je méně vody, vidíte obnažené břehy. A třeba i Hradisko, to taky není v létě skoro vidět,“ říká s úsměvem.

Loď Horácko zrovna proplouvá kolem zmíněného Hradiska, místa, kde žili lidé už v pravěku. Běžně zde z vody vyčnívá jen kamenná mohyla, nyní je zde docela velký ostrov, na kterém posedávají kormoráni. Když je kapitán Jahoda uvidí, rozpustile zahouká na lodní sirénu. Údolím se ozve táhlé hučení, které kormorány na chvíli vyplaší. Nad Hradiskem se zformují dvě hejna, když ale vidí, že žádné nebezpečí nehrozí, usednou na hladinu. Hradisko zůstává holé. Něco takového v létě neuvidíte.