„Zpráva o úmrtí Jindřicha Zezuly mě opravdu zarmoutila. Měla jsem možnost jej osobně poznat a velice jsem si ho vážila. Seznámili jsme se před deseti lety, když jsem připravovala jeho medailonek do své knížky Kraj věčných návratů," nechala se slyšet spisovatelka a velká sběratelka osobností Vysočiny Věra Rudolfová.

Jindřich Zezula se narodil v roce 1935 v Dolních Heřmanicích u Velkého Meziříčí. „O jeho příchodu na svět se traduje historka, že rodiče čtvrtého dítěte, kteří si přáli holčičku, porodník uklidňoval slovy: Nebojte se, pantáto, ten je slabý, ten do roka nevydrží. Jindra sice zůstal jako za groš kudla, ale vydržel," zavzpomínala na tatínka dcera Alice Hradilová.

Pozdější umělec vyrůstal coby selský synek. Už od dětství se ale tomuto prostředí poněkud vymykal. „Když pásl krávy na Klenůvce, kreslil si remízky s bludnými balvany v polích a okolní kopce, které znal všechny jménem a taky znal jejich výšku. To byl ve vsi, kde někteří spolužáci ještě ve čtvrté třídě nevěděli, ani na kterém žijí světadílu, poměrně kuriózní úkaz," pousmála se Alice Hradilová.

Malíř se po celý svůj život vracel do krajiny svého dětství. „Měl to tam velice rád, často tam jezdil. A měl rád i okolní přírodu. Chodíval opakovaně na Dědkovskou horu u Měřína, kde je nádherný výhled do okolí," uvedla Věra Rudolfová.

Krajina rodného Velkomeziříčska byla jedním z nejsilnějších zdrojů Zezulových obrazů. „Ačkoliv byl už v mládí seznámen s tvorbou Oldřicha Blažíčka a překresloval si reprodukce oblíbence Antonína Chittussiho, jeho vlastní pojetí krajiny Vysočiny nevycházelo ze zakořeněného popisného krajinářství, ale spíše z názorů malířů Bohdana Laciny a Čeňka Dobiáše, s nimiž se osobně stýkal a přátelil. V duchu svého výroku „když malíř nemá nic v sobě, pak maluje to, co má před sebou", se soustřeďoval více na emocionální uchopení znázorňovaného tématu než na jeho objektivní přenesení na plátno," vyjádřila se kurátorka sbírek Horácké galerie Petra Gregorová.

Přestože byl Jindřich Zezula často uváděn nejen jako krajinář, ale také coby abstraktní malíř, sám se tak necítil. „Při návštěvě v jeho ateliéru jsme mluvili i o jeho tvorbě, jeho obrazech. Zeptala jsem se jej na to, zda je abstraktním malířem, a Jindřich Zezula mi tehdy řekl, že se za něj nepokládá. Že se stále drží reality a vychází z ní. Že se snaží postihnout detaily, které jsou v krajině důležité a jsou to její typické znaky. Ty na jeho obrazech pozorný divák vždy najde. Třeba štít stavení, pole, zvoničku nebo strom," podotkla Věra Rudolfová.

Na čtrnáct let propojil Jindřich Zezula svůj život s novoměstskou Horáckou galerií. Pracoval v ní nejdříve jako její první ředitel, později coby řadový pracovník. „Málo se ale ví, že v té době se staral i o výtvarné kroužky v okolí a objevil například talent malíře Josefa Špačka z Herálce," připomněla Věra Rudolfová.

Rozloučení v sobotu

Jindřich Zezula si užíval zasloužený odpočinek ve Žďáře, v domečku pod tvrzí. „Posledních deset let se pomalu začal plížit do jeho života alzheimer. Býval negativní, všechno ho otravovalo a nebyla s ním moc zábava. Pak ale přišel zlom, když se objevila rakovina. Pochopil, že jeho čas se naplnil, a najednou to byl zase ten citlivý a dojemně roztomilý Jindra. Jen zásluhou mámy, která se o něj heroicky starala, tu s tou strašnou diagnózou pobyl ještě půl roku. Oslavil osmdesáté narozeniny v kruhu blízkých a stačil se i rozloučit s Horáckou galerií, kam jsme ho před týdnem vzali na výstavu jeho obrazů," popsala poslední dny života malíře dcera Alice Hradilová.

S umělcem se všichni jeho obdivovatelé, příbuzní a známí rozloučí v sobotu v jedenáct hodin dopoledne v kostele Nejsvětější Trojice ve Žďáře nad Sázavou. A mnohým z nich navždy zůstane v srdcích. „Jindřich Zezula byl člověkem, který miloval svůj kraj. Miloval Vysočinu a snažil se jí určitým způsobem také odvést svůj dík. Budu na něj vzpomínat jako na skromného, obětavého a nadaného člověka," uzavřela Věra Rudolfová.