Přicházím do jihlavské zoologické zahrady za zoologem Janem Vašákem. Jak u něj bývá zvykem, vůbec nezáleží na tom, že je pozdní odpoledne, i tentokrát má totiž hodně napilno. Během našeho setkání vyřeší několik pracovních i soukromých záležitostí, zkontroluje část zoologické zahrady a k tomu zvládne přípravu na cestu do zahraničí. Mezi tím si se mnou stihne popovídat o tom, jak se ke své profesi dostal, jaké to je, prožít v zoo většinu svého života, a co na to, že prací se zvířaty tráví hodně času, říká jeho rodina. Dostaneme se také k zajímavým zážitkům z cest.

Toužil jste už v dětství po profesi zoologa?
Není náhoda, že dělám zrovna tuto profesi. Práce se zvířaty byla mým dětským snem. Jedno z mých prvních slov, které jsem řekl, bylo tygr. Odmalička jsem si nejraději maloval zoologické zahrady a jejich obyvatele. Ke zvířatům jsem velmi tíhl. Bylo to i díky tomu, že už od miminkovského věku mě rodiče často brávali na procházky do zoo, v jihlavské zoologické zahradě jsem v podstatě vyrůstal. Výběr profese byl potom logickým vyústěním.

Měl jste nějaký vzor, který vás hodně ovlivnil?
Já jsem se už v dětství našel v knihách spisovatele Geralda Durrella. To, co popisuje ve svých dílech, je mi velmi blízké. V jeho posedlosti prací se zvířaty se dost poznávám. Durrell se živil dříve obvyklou profesí chytal zvířata v divočině. Knihy O mé rodině a jiné zvířeně, Chyťte mi guerézu, Zoo na zámku, Zoo v kufru, Zlatí netopýři a růžoví holubi, to byl vždy nejlepší vánoční dárek, který mě velmi potěšil. Nejdříve mi je kupovali rodiče, později manželka.

Co musí člověk udělat pro to, aby se stal zoologem v zoo?
Po ukončení základní školy jsem zvolil obor chovatel na bývalé střední zemědělské škole v Jihlavě (dnes Střední škola obchodu a služeb). Pak jsem se dostal na vysokou školu, ale protože mě to v té době nenaplňovalo, šel jsem na civilku právě do jihlavské zoo. Po skončení civilní služby jsem se stal zaměstnancem ošetřovatelem. Vysokou školu jsem si dodělal postupně při práci. Nyní jsem zoolog, který šéfuje ošetřovatelům. V jihlavské zoo pracuji 22 let. Ale v zoo se pohybuji už od batolecího věku, takže je takovým mým druhým domovem. A ani nerozlišuji, kolik času tu trávím, přijde mi to přirozené.

Věnoval jste se chovatelství i v dětství? Bylo vaším koníčkem?
Ano, bylo. Ale musíme si ujasnit jednu věc. Chovatelství by podle mě mělo fungovat tak, že člověk má snahu zvířata rozmnožovat z generace na generaci. Pokud máte doma jedno zvíře, třeba psa, a staráte se o něj, je to člen rodiny. Hlavním posláním zoologické zahrady je vedle práce s veřejností i přímočará chovatelská práce, kdy dáváme život nové generaci. A musíme počítat s tím, že nějaké zvíře je nutné čas od času z nejrůznějších důvodů utratit. Neříkám, že chovatelé a zoologové ze zoo nejsou milovníky zvířat a že jim to není líto, ale musí to brát tak, jak to přijde. Nemůžeme se na zvířata přehnaně fixovat.

A jaký byl malý Jan Vašák chovatelem?
Od dětství jsem se snažil chovat křečky a podobně. Například křečky džungarské se mi v životě nepodařilo rozmnožit. Oni se totiž nesnažili spářit, ale zabít. Tehdy jsem se poprvé setkal s neúspěchem a krutou realitou, byl jsem naštvaný a rozčarovaný. Na střední škole jsem se začal věnovat ptákům. I tady jsem zažil okamžiky radosti z prvních mláďátek, který vzápětí vystřídal smutek ze smrti jejich otce, který i přes pokusy o záchranu zdechl. Nyní mám doma pár druhů hlodavců, uvažujeme s manželkou o křeččí farmě, ale měla by ji pod palcem manželka. Mít nějakou zvířecí farmu nebo minizoo určitě nechci, až tak dobrodružnou povahu nemám.

Vy jste byl určitou dobu chovatelem, nyní jste zoologem. Jaký je v tom rozdíl?
Musím neustále kontrolovat, co se v zoo děje . S ošetřovateli řešíme, kde se líhnou a rodí mláďata, jestli přežijí, co se stalo za problémy, jak se daří zvířatům v karanténě a podobně. Ošetřovatelé jsou však ti hlavní, kteří ve svých rajonech musí všechna zvířata ohlídat a postarat se o ně. Zajišťují kompletní servis od krmení přes důkladnou péči o narozená mláďata po čištění a úklid expozic. Další rozdíl je v tom, že jako zoolog komunikuji s koordinátory chovů jednotlivých druhů, s ostatními zahradami řeším odchody našich zvířat a příchody zvířat k nám a podobně.

Ten největší díl zodpovědnosti ale leží na vás, protože máte na starost celou zoo. Musíte své práci hodně obětovat?
Jsou dny horší a jsou dny lepší. Nyní jsem v podstatě pořád na telefonu a moc neřeším, jestli mám, nebo nemám zrovna volno. Když se v zoo něco stane, lidé mi automaticky volají, aby se mnou vše prokonzultovali. Někdy jde o prkotinu, ale někdy se bohužel stane vážná a smutná věc. Pojde nějaké zvíře a já už pro něj nemohu nic udělat. To mi pak dokáže zkazit celý víkend. Při kritických situacích se snažím být co nejvíce nápomocný, ale někdy to je nelehké a ubíjející.

Službu míváte i ve svátek. Liší se to od běžného dne?
Ošetřovatel ve sváteční dny pracuje více než obyčejně. Ve svátky je jich v zoo redukovaný počet a musí toho tedy stihnout více. Obecně musí být v zoo, která je otevřená 365 dní v roce, zajištěn servis nejen pro zvířata, ale i pro návštěvníky. To, v který den jsem v práci, nijak nerozlišuji. Vánoční svátek mi přijde jako každý jiný den a že jsem zrovna v zoo, mi nevadí. Nyní když mám jednou za čas službu o víkendu, přijdu do práce a vše zkontroluji. Pokud se nic neděje, jdu domů a jsem na telefonu. Když se ale zrovna něco přihodí, mohu tu strávit i osm a více hodin.

Co si představíte pod pojmem ideální dovolená?
Když už mám opravdu volno, doháním nějaké své resty na rekonstrukci domu, užívám si chvíle s rodinou anebo případně rád s kamarády posedím na nějaké grilovačce. Jiní rádi relaxují u vody a podobně, ale to mě nebaví.

Zažil jste i něco neobvyklého?
Ano, třeba praskla voda v mrazech v zimě nebo přetékal záchod. Už jsem si zvykl, že občas dělám instalatéra a údržbáře. Asi před osmi lety mi v jednu hodinu ráno zazvonil telefon. Noční hlídač mi oznámil, že utekl tehdy asi dvouletý tuleň Artos. Protože byl tenkrát menší, dostal se z výběhu skulinou pod vraty. Přešel celou zoo až k zadní bráně k amfiteátru a pohyboval se u řeky. Hned jsem vyrazil do zoo a s hlídačem jsme ho chytali. Nakonec jsem tuleně za pomoci hlídačova obušku usměr-ňoval před sebou, a tak se ho podařilo postupně dostat zpátky do jeho výběhu.

Hodně času v poslední době trávíte i cestováním po Evropě, kdy zajišťujete transporty zvířat pro různé zoologické zahrady. Někdy si kvůli tomu musíte brát i dovolenou. Jak se to promítá do práce v jihlavské zoo?
Samozřejmě musí být po ruce někdo z kolegů, kdo mě v době mé nepřítomnosti zastoupí. Ale i tak jsem pořád na telefonu. Jednou jsem byl na cestě po Evropě a do Jihlavy měl dorazit transport z Rigy. Finský přepravce však neuměl anglicky a to byl kámen úrazu. Dovezl a předal zvířata tak, jak měl, ale když mu kolegyně chtěla podle domluvy svěřit naše zvíře, odmítl. Nakonec bylo potřeba několik mezinárodních telefonátů, aby se věc dala do pořádku. Vyřešilo se to dobře i díky kolegyni, která mě spolehlivě zastoupila.

Jaká byla vaše nejdelší cesta a kam až jste dojel?
Transporty se zvířaty jezdím jen po Evropě, trvají maximálně deset dní. Nejdál jsem byl teď naposledy v Portugalsku. Jinak jsem dojel na hranice Španělska a Francie, do Anglie, Srbska nebo na Ukrajinu. Například v červnu jsem byl na cestách dohromady asi patnáct dní. Cestování po Evropě se zvířaty je poměrně dobrodružné, já jsem si na to zvykl a po těch letech už na tom nevidím nic zvláštního.

Co na to říká vaše rodina?
To je otázka spíše na mojí ženu. U nás to funguje tak, že žena je i beze mě schopna postarat se o domácnost a zvířectvo. Mohu se na ni spolehnout. Však jsem si nevzal žádnou cukrovou panenku. Někdy je to hodně hektické, protože kromě toho, že se potřebuji připravit na samotnou cestu, musím také zaopatřit rodinu. Žena potřebuje zásoby, aby se nemusela po obchodech vláčet s dětmi. My máme malé děti dvouletou dceru a čtyřměsíčního syna. Dcera mě zatím ještě poznává, tak je to dobré.

Musíte nějak během cesty dávat pozor na zvířata?
Samozřejmě musíme řešit podmínky, za kterých je dané zvíře schopno transportu. Choulostivější jsou například zebry, které jsou hodně splašené. Více hlídat se musí také ptáci s dlouhýma nohama, jako jsou plameňáci a čápi. Občas ale není největší potíž ze zvířaty, ale s lidmi,které při svém cestování potkávám.

V této souvislosti určitě máte nějaký nezapomenutelný zážitek.
Velmi mě překvapilo, jak to funguje na ukrajinsko-polské hranici, kde panuje totální korupce. S tím jsem se ještě nesetkal. Museli jsme celníky z Ukrajiny podplatit,abychom vůbec projeli. Naštěstí jsou lidé, kteří v tom umí chodit, pomohl mi Saša z Ukrajiny. Nejprve jsme vyřídili nějaké zmatky a nejasnosti s polskými celníky. Když už bylo v tomto ohledu vše v pořádku, začal Saša obíhat ukrajinské úředníky s úplatky. Na ukrajinské straně šlo všechno rychle, Sašu totiž všichni dobře znali. Já jsem jen stál a koukal, a nebýt Saši, neodjel bych a trčím tam dodneška.

ZUZANA MUSILOVÁ