Jed od léku odlišuje pouze podávané množství. To pronesl švýcarský renesanční lékař a filozof Paracelsus. V zásadě to znamená, že jakákoliv látka může být pro člověka toxická, pokud je podávaná v dostatečném množství. Platí to i pro vodu. Pokud se pod tímto úhlem podíváme na fungování koronaviru, pak velikost dávky, kterou člověk dostává, určuje následný průběh onemocnění. Zda bude asymptomatický, s lehkým průběhem, nebo zda skončí na ventilátoru v nemocnici. Ale jak velká ta dávka je?

„Koncept potřeby konkrétní dávky patogenu, která dokáže zpustit onemocnění, tedy vyvolat infekci, platí pro řadu jiných virů, včetně chřipky či neštovic. Platit by proto měl i pro koronavirus,“ potvrdila pro CNN bioložka Erin Bromage z Massachusettské univerzity v Dartmouth.

Jak to tedy funguje? Do jisté hranice si tělo s patogenem poradí samo, od jisté meze je jisté, že propukne infekce, pokud je dávka ale ještě větší, dá se očekávat těžší průběh nemoci. K nákaze buňky potřebujete pouze jednu virovou částici, množstvím se pouze zvyšuje pravděpodobnost, že se jeden z virů dostane do buňky a infikuje jí, čímž spustí řetězovou reakci, kdy infikovaná buňka produkuje další a další viry, které se šíří tělem do dalších buněk. Pokud je původní dávka extrémní, pravděpodobnost zásahů je vysoká, rozšíření viru v těle je proto rychlejší a především masivnější.

Součet virových dávek

Další faktor virové dávky souvisí s časem. V něm nezáleží ani tak na velikosti dávky, ale na opakované expozici, tedy kontaktu s nákazou. V tomto případě se pak jedná o součet jednotlivých virových dávek za určité časové období. A ten součet může být ve finále zatraceně vysoký.

„To napadne každého a je to logické. Budou mít kvůli tomu řidiči ve veřejné dopravě, nebo sestřičky v nemocnicích těžší průběh nemoci?“ pokračovala v popisu virových dávek bioložka. Závažnost opakovaného vystavení se nákaze si uvědomilo i americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC).

Problém pro USA ale je, že změna definice blízkého kontaktu přišla až v polovině října. Bezproblémový do té doby byl ve Státech nepřetržitý patnáctiminutový kontakt s nakaženým bez roušky. Nyní je za blízký kontakt považován součet kratších setkání s nakaženým s rouškou do 15 minut.

A aby to nebylo jednoduché při určování, kolik koronaviru naše tělo ještě snese, musíme zmínit poslední faktor a tím je právě samotné lidské tělo.

Každý to má nastavené jinak

„Každý člověk to má nastavené absolutně jinak,“ popsala další problém s určováním množství Bromage. Přesto platí, že šance na infekci souvisí s vaší fyziologií, momentálním zdravotním stavem, osobními a zdravotními návyky (kouření, alkohol, fyzická aktivita, kvalita spánku), množstvím virové dávky a počtu, kolikrát se s virem setkáte. Nejhorším scénářem je jednoznačně starší, nezdravý pacient čelící masivním a opakujícím se expozicím viru. Ale stejně tak platí, že dostatečně vysoká dávka přemůže i mladého a zdravého člověka.

Tragickým příkladem mladého a zdravého zemřelého je případ lékaře Li Wen-lianga z čínského Wu-chanu. Ten už 30. prosince 2019 spustil kvůli sedmi případům nemoci podobné SARS u jeho pacientů ve wu-chanské nemocnici poplach.

Policií byl ale obviněn z narušování veřejného pořádku a šíření poplašné zprávy. Při nepřerušované péči o své pacienty se rovněž nakazil a o necelý měsíc později na covid-19 zemřel. Bylo mu 34 let.

Co vědcům a lékařům vlastně brání nalézt tu magickou hranici, to kouzelné množství, které určí, jak těžká naše nemoc bude?

„Takový výzkum by byl zcela neetický,“ uvedla infekční lékařka a profesorka Kalifornské univerzity v San Francisku Monica Gandhi. „Abychom mohli určit, kdy dojde k infekci, museli bychom vědomě vystavovat lidi opakovaným a postupně se zvyšujícím dávkám viru,“ vysvětlila a doplnila, že podle ní tuto mez nikdy přesně nezjistíme. Nejenomže by tento způsob výzkumu testovaného přímo ohrozil na životě, ale zároveň vyvolává reminiscence z období II. světové války.