Vlastní vydání tohoto majetku, kterého se pak Sekaninová Čakrtová v průběhu monstrózních politických pro᠆cesů v padesátých letech minulého století zřekla, pak  druhá. I tak lze parafrázovat první reakce Michala Čakrta na nález Ústavního soudu z počátku ledna letošního roku.

„Soudně se svých nároků domáhám od roku 1991, tedy dlouhých dvaadvacet let," řekl Čakrt. Ten dodal, že si je vědom toho, že další roky bude na vydání majetku čekat. „Neumím odhadnout, jak dlouho to ještě potrvá," konstatoval  Čakrt.

Navrácení majetku Čakrt neúspěšně nárokoval u Krajského soudu v Hradci Králové a později také u Nejvyššího soudu v Brně.

Poukazoval přitom na to, že jeho matka se vzdala nemovitého majetku, který nárokovala restituční žádostí podanou v roce  1949, v tísni a  pod hrozbou perzekuce. Souhlasila proto, aby pozůstalost, kterou měla získat  po své matce Alžbětě Stiassné, byla odevzdána jako odúmrť státu, a tv roce 1952.

„Neodhadnu, o kolik nemovitostí a které přesně v Havlíčkově Brodě jde. Krajský soud v Hradci Králové to ještě musí  svým výrokem, na který čekáme, upřesnit," pokračoval Čakrt. Ten se žalobou v roce 2004 domáhal určení, že je vlastníkem čtyř pětin ideálního podílu obsáhlého souboru nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí.

Radnice koná

Podle informací Deníku by mělo jít o majetek především v lokalitách brodského Žižkova, který po roce 1989 přešel zákonnými procedurami do vlastnictví Státního pozemkového úřadu, společnosti Stavotherm, Státního statku Jeneč v likvidaci,  Okresního stavebního bytového družstva Havlíčkův Brod, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a také města Havlíčkův Brod.

„Příslušné odbory městského úřadu se snaží dohledat příslušné dokumenty. V tuto chvíli zjišťujeme, kterého konkrétního nemovitého majetku se restituční nárok Michala Čakrta, a to ve vztahu k městu Havlíčkův Brod, týká," zareagoval starosta města Jan Tecl.

„Podle mého osobního mínění se ale ostatní majitelé nemovitostí, kterých by se restituční nárok dotýkal, nemusejí ničeho obávat. Vždyť nemovitosti nabyli v dobré víře a restituční nárok pana Čakrta je v podstatě veden proti státu, a ne proti nim," zdůraznil Tecl. „Domnívám se, a již jsem to konzultoval i s některými právníky, že nároky Michala Čakrta mohou být nakonec vyrovnány i takzvanou restituční náhradou. Tu by v tomto případě vydal stát po předchozím znaleckém ocenění všech nemovitostí," vysvětlil Tecl.

Územní pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Havlíčkově Brodě prozatím žádné konkrétní informace o restituční kauze nemá.

„Nejsem kompetentní se k věci vyjadřovat a i kdybych byl, nemám v tuto chvíli k čemu. Nález Ústavního soudu nemám k dispozici," řekl ředitel pracoviště Milan Málek.

Havlíčkobrodský deník včera telefonicky a posléze i e-mailem kontaktoval také pražskou advokátní kancelář Vladimíra Jablonského, která Michala Čakrta v jeho kauze zastupuje.

Požádal ji o konkretizaci dalších kroků, které budou po nálezu Ústavního soudu následovat. Do doby uzávěrky dnešního vydání ale redakce žádnou odpověď neobdržela.

JUDr. Gertruda Sekaninová Čakrtová
Narodila se 21. května 1908 v Budapešti a zemřela 29. prosince 1986 v Jihlavě. Byla česká a československá právnička, politička a diplomatka. Po studiích na brodském gymnáziu zakončila v roce 1932 studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a začala pracovat v advokátní kanceláři dr. Ivana Sekaniny, kterého si v roce 1935 vzala. Členkou KSČ byla od roku 1932. Sekaninu jako známého antifašistu popravili Němci v roce 1940. Gertruda Sekaninová musela o dva roky později, a to kvůli svému židovskému původu, do Terezína a v roce 1944 do Osvětimi. Hrůzy koncentračních táborů přežila a po válce pracovala na ministerstvu zahraničních věcí. V roce 1946 byla zvolena do Ústředního výboru KSČ. Následným stranickým čistkám unikla, ačkoliv podle historiků zapadala do šablony skrytých třídních nepřátel. S ohledem na vztah komunistického režimu k soukromému vlastnictví nebylo přípustné, aby jako vysoký funkcionář KSČ měla soukromý majetek většího rozsahu. Přesto v roce 1957 vyšetřování a obvinění neunikla a byla z ministerstva zahraničních věcí odvolána. Do politiky se vrátila o sedm let později  jako poslankyně Národního shromáždění. Po sovětské okupaci v roce 1968 hlasovala proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR.  Kvůli tomuto postoji byla zbavena poslaneckého mandátu a vyloučena z KSČ. Zbytek svého života zasvětila práci v disentu. Podepsala Chartu 77 a pracovala ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.  Zdroj: Wikipedie