„Nikdy na to nezapomenu. Během vteřiny se vše změnilo,“ začal své vyprávění Ján Baláž, který tehdy společně s dalšími pěti spolupracovníky podpíral klenbu mostu dřevěnou kulatinou. Ján Baláž měl tehdy štěstí, protože těsně před pádem mostu pracoval pod krajem klenby.

„U oběda jsme se bavili a dělali jsme si srandu, že jestli to spadne, tak z nás bude mastnej flek. A ono se to skutečně stalo. O hodinu později most spadl,“ tiše zavzpomínal Ján Baláž.

Čtyři jeho kolegové, z toho tři Češi, takové štěstí jako Baláž neměli. Sutiny dělníky doslova pohřbily zaživa.

„Jsem přesvědčen, že neměli žádnou šanci uniknout. V době pádu pracovali někde v polovině mostu. Most byl dole během vteřiny,“ míní Ján Baláž.

Dalšího dělníka sutiny uvěznily u kraje mostu. Záchranářům se ho podařilo po mnoha hodinách usilovné práce vyprostit.

Podle Baláže byl hlavní problém v tom, že zatímco oni podpírali most, z opačné strany bagrista odbagrovával zeminu od paty mostu.

„Ptal jsem se ho, proč to dělá. Říkal, že mu to přikázali jeho nadřízení,“ vzpomíná Ján Baláž. Ten utrpěl zranění hlavy a ramene. Léčil se devět měsíců, ale dalším problémem jsou pro něj psychické potíže.

„Docházel jsem k psychiatrovi, protože jsem měl zlé sny. Dodnes se bojím vstoupit pod jakýkoli most,“ svěřil se pro Deník Ján Baláž. Ten na Vysočinu ze Slovenska cestoval dlouhých dvanáct hodin.

NEMĚLI ŽÁDNÉ LEŠENÍ

Zmínil se také například o tom, že tehdy s kolegy pochybovali o smyslu podpírání klenby. Přestože soudu řekl, že žádné signály, které by nasvědčovaly pádu mostu, nezaregistroval, uvedl, že dřevěné stojky se každý den uvolnily a musely je takzvaně doklínovat. „Nevím, proč se to dělo, ale měli jsme je vždy zpevnit a pokračovat v podpírání,“ uvedl Baláž. Navíc vůbec netušil, jak mělo podpírání pokračovat. Neměli totiž k dispozici žádné lešení, bez něhož by od určitého úseku už nemohli v práci pokračovat.

Deníku to mimo hlavní líčení popsal obžalovaný Juraj Nosko z firmy Bögl a Krýsl.

„Klasické ocelové lešení jsme neměli v plánu použít. Použila by se prkna či hranoly, které by se připevnily k již vytvořené podpěře. Po nich by se dělníci mohli pohybovat i ve výšce,“ vysvětlil Nosko.

Baláž také naznačil, že žulové kvádry z klenby nemusely skončit na skládce, jak bylo uvedeno v projektové dokumentaci.

„Se stavbyvedoucím se na stavbě objevil muž, který říkal, že potřebují ty balvany,“ uvedl Baláž. K panu neznámému uvedl, že mělo údajně jít o nějakého náměstka. Když reportér Deníku ukázal Balážovi mimo jednací síň fotografii bývalého krajského náměstka Libora Joukla, v první chvíli řekl, že by to mohl být on, ale úplně jistý si nakonec nebyl.

Juraj Nosko pak vysvětlil, že most měl být zbourán tak, že se měl nejprve celý podepřít, a teprve poté postupně rozebrat.

„Šlo by o velmi nákladnou techniku. Každý kámen bychom museli z klenby vyndat samostatně. Do každého kamene bychom museli vyvrtat díru a upevnit držák a vytáhnout ho jeřábem. Celé by to mohlo trvat i čtyři dny,“ popsal Nosko.

CHTĚLI CHRÁNIT ŽÁBY?

Doteď se za důvod takto pomalého rozebírání uvádělo to, aby jednorázovým zbouráním nedošlo k přehrazení potoka. Jenže Nosko včera Deníku sdělil úplně novou informaci, kdy jeden z obhájců měl soudu předložit dokument, z něhož vyplývá, že dalším důvodem měla být ochrana žab, které měly v potoce žít.

Když most spadl, bylo rozhodnuto, že se část kvádrů použije do koryta potoka a zbytek skončí na skládce. Podle informací Deníku ale většina žulových kvádrů skončila v pelhřimovské firmě, zabývající se zpracováním a obchodem s kamenem.

Soudkyně Hana Doubková ve čtvrtek hlavní líčení odročila na 12. dubna a 10. května. Pokud se povede ukončit dokazování, mohly by zaznít závěrečné řeči a zřejmě některý květnový den padnout i rozsudek.