Loni v kraji zvolilo dobrovolný odchod ze života dohromady 56 lidí.

„Riziko sebevraždy, to není jen otázka nějakých depresí, dluhů či nešťastné lásky. Například lidé postiženi schizofrenií nebo jinou těžkou psychickou nemocí jsou také ve velkém ohrožení," sdělil Martin Šťastný, vedoucí klinický psycholog Psychiatrické nemocnice Jihlava:
Ovšem určit, kdo je opravdu schopen sám sebe zabít, je těžké. „Je zde i paradoxní jev. Když si pacient sebevraždu vnitřně naplánuje, tak se pak uklidní a vypadá to tak, že je už vše v pořádku," řekl Šťastný.

Výrazný nepoměr představují letošní i loňské údaje sebevražd mezi pohlavími.

Zatímco letos se rozhodly ukončit život dvě ženy, mužů je podstatně více – 32. Loňská bilance se pohybuje ještě výš. V roce 2013 se zabilo 51 mužů a „jen" pět žen.

V rámci celého Kraje Vysočina je na tom statisticky nejlépe Jihlava, zde spáchali sebevraždu pouze tři lidé. Nejhorší situace je na Havlíčkobrodsku. Za letošek je zde už osudných 13 případů sebevražd – a všechny spáchali muži.

Na Pelhřimovsku si vzal život teprve dvacetiletý mladík, což je případ nejnižšího věku, jaký byl za tento rok v kraji při sebevraždě zaznamenán. Naopak nejstaršímu sebevrahovi bylo 87 let. Muž pocházel ze Žďáru nad Sázavou.

Nejčastějším způsobem sebevraždy je oběšení. Ze všech dosud zaznamenaných případů si tento způsob úmrtí vybralo devět lidí. Dalšími nejčastějšími jsou skok z výšky, zastřelení či otrava léky.

Jak vysvětlil Martin Šťastný, psychologové rozdělují dva počáteční druhy sklonu k sebevraždě: „Hlavními tématy černých myšlenek jsou různé modality úvahy, proč by bylo lepší nebýt. Rozdělují se na vnitřní, které pacient vztahuje na sebe, a vnější, které se týkají jeho okolí. U prvního případu si chce pacient tímto způsobem pomoci, tedy vyřešit své problémy, nebo zmírnit svá utrpení. V úvahách, které se týkají okolí, se takto snaží ulehčit starost, kterou si myslí, že druhým lidem, například svým blízkým, způsobil,"

Úspěšnost léčby se dá zpětně špatně zjistit. Psychiatrická léčebna se tyto statistiky často nedoví, a to protože se buď daný pacient už o sebevraždu nepokusí, nebo se pokusí a je úspěšná. „Máme pacienty, kteří při své nemoci mají velké sebevražedné riziko. U nich to záleží na tom, jestli se nemoc zhoršuje nebo je v remisi. Pokud se ale nemoc vrací, je velká možnost, že se pokusy zabít budou opakovat," uvedl psycholog Martin Šťastný.

Psychiatrické léčebny však nemají právo pacienta do léčení nutit. Pomoci mu lze pouze na základě jeho vlastní vůle. Stejně tak je to se spoluprací rodiny. Pokud se zajímá o svého člena, jsou naplánovány rodinné terapie. Někdy o to ale nestojí ani samotný pacient.

Psycholog Martin Šťastný doplnil, že s mladistvými je to jinak: „Máme i mladé pacienty, často mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem. Zde se rodina musí vždy zkontaktovat a má právo na rozhodnutí o léčbě."

Další samostatnou kapitolou jsou demonstrativní sebevraždy. Těmi se myslí vyhrožování, že se člověk zabije, a úmyslně neúspěšné pokusy. Psychologové ale neberou na lehkou váhu ani ty.

„Demonstrativní sebevraždy jsou vážné natolik, nakolik se můžou nebo nemůžou povést. V tomto ohledu nejčastěji selže komunikace mezi lidmi. Obvykle takové pokusy hodnotíme jako signál, který má tomu, kdo vyhrožuje, zajistit pozornost a chtěnou komunikaci. Někdy to ale souvisí i s nevyzrálostí lidí a zde, pokud se nejedná o konání v afektu, často k pokusu ani nedojde," ujasnil Martin Šťastný.

Aneta Hrdličková