Kliknutím zvětšíteNa samém sklonku druhé světové války, dne 30. dubna 1945, cestoval ve vlaku z Prahy do Jindřichova Hradce pohublý proplešatělý muž. Jmenoval se Emanuel Vajtauer. Československý novinář, politik, spisovatel a překladatel, ale také jeden z nejaktivnějších českých kolaborantů s nacistickým režimem a aktivistický šéfredaktor protektorátního večerníku České slovo. Muž, který v tisku otevřeně štval proti Židům, Edvardu Benešovi a proti jeho exilové vládě.
Z vlaku ho už nikdo nikdy neviděl vystoupit. Jeden z největších českých kolaborantů, kterého chtěl už v roce 1941 osobně zlikvidovat předseda druhé protektorátní vlády Alois Eliáš, záhadně zmizel.
„Emanuel Vajtauer byl naposledy prokazatelně spatřen 30. dubna 1945 ve vlaku z Prahy do Jindřichova Hradce, kam měl údajně zamířit proto, aby navštívil nemocného otce. Tak to uvádí i svědecký protokol Národního soudu v rámci jeho soudního procesu uložený v Národním archivu. Od té doby už o něm nejsou žádné další věrohodné zprávy. Jednoznačně šlo o pokus o útěk ze země směrem na Západ, který nevíme, jak dopadl. Vajtauerovy další osudy nejsou známy a jeho tělo se nikdy nenašlo,“ uvedl pro Deník historik Tomáš Řepa.
V dubnu 1947 byl novinář za zločiny proti státu odsouzen v nepřítomnosti podle § 3 odst. 1 retribučního dekretu (Dekret č. 16/1945 Sb.) prezidenta republiky k trestu smrti provazem.
Kdo vlastně byl onen krajně ctižádostivý a podle všeho naprosto bezskrupulózní muž, jehož stopa se tak záhadně ztratila jen několik dní před koncem války? Jaký byl jeho skutečný příběh?
Ze studenta anarchistou a revolucionářem
Emanuel Vajtauer se narodil právě před 130 lety, dne 23. prosince 1892 v Táboře. V mládí se mu dostalo kvalitního vzdělání, studoval na univerzitách v Praze, v Paříži a ve Vídni, a své obzory si ještě doplnil cestováním; projel celou Evropu i část Afriky.
Na studiích se hodně zajímal zejména o psychologii a sociologii, jimž se věnoval během svého studijního pobytu v Paříži, nakonec však toto město z finančních důvodů opustil a přestěhoval se do Štýrského Hradce, kde ho zastihla první světová válka. Ta ho nijak zásadně nepoznamenala, protože nebyl ze zdravotních důvodů odveden do armády (od dětství býval často nemocný, trpěl epileptickými záchvaty a také znatelně kulhal).
Svá vysokoškolská studia nakonec dokončil na Filozofické fakultě ve Vídni dizertační prací Fyzika duše. V roce 1918 začal studovat i lékařskou fakultu, ale jeho dizertační práce na této škole, která se věnovala spánkovým projevům, nebyla vědeckým světem příznivě přijata a byla hodnocena jen jako dostatečná.
To mladému muži možná ani moc nevadilo, protože se v té době už vědě příliš nevěnoval a věnovat ani nechtěl. Po vzniku samostatné Československé republiky se přiklonil k tehdejšímu pučícímu radikálnímu levicovému hnutí a začal zastávat silně extrémistické a anarchické názory.
„Současníky byl Vajtauer v tomto svém životním období považován za teoretika socialismu, ale ve svých esejích, článcích a jiných publikacích se projevoval spíše jako davový řečník s výbušnou rétorikou,“ píše ve své práci Emanuel Vajtauer očima Národního soudu Monika Findoráková.
V roce 1920 se zúčastnil sjezdu Kominterny, tedy Komunistické internacionály – mezinárodní komunistické organizace, jež vznikla v březnu předchozího roku v Moskvě a sdružovala radikálně levicové strany v různých zemích pod vedením ruských bolševiků. V roce 1921 se stal jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Československa, jejíž ustavující sjezd proběhl ve dnech 14. až 16. května 1921 v Národním domě v pražském Karlíně.
Komunista osnující bolševickou revoluci v USA
O dva roky později se v životě tohoto levicového extrémisty objevil jeden zajímavý zvrat: v prosinci roku 1923 emigroval do Spojených států amerických, kde přijal místo v chicagském českojazyčném časopise Spravedlnost. Dlouho se v něm ale neohřál; poté, co americké úřady zjistily, že český přistěhovalec agituje ve Spojených státech pro bolševickou revoluci podobnou té ruské, že šíří bolševickou literaturu a vyjadřuje veřejně podporu násilnému svržení vlády, byl Vajtauer v dubnu 1924 zatčen, deportován do vystěhovalecké stanice, kde strávil několik měsíců, a v lednu 1927 byl po rozsudku amerického Nejvyššího soudu vyhoštěn zpět do Československa.
Šlo ve snaze vyvolat v USA násilný komunistický převrat o Vajtauerovu osobní iniciativu, nebo jej tam s tímto úkolem už vyslala Kominterna, případně jiná organizace? Podle všeho se zdá, že za vším stála především novinářova neúměrná ctižádost a touha být v centru dění.
Generál Alois Eliáš, předseda druhé protektorátní vlády. Po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora byl zatčen a odsouzen na smrt, za heydrichiády byl popraven
„Historička Eva Janečková vysvětluje jeho cestu do Chicaga v roce 1923 jako vlastní iniciativu, protože to bylo v době, kdy už měl neshody s komunistickou stranou a byl z ní vyloučen, i když toto rozhodnutí bylo později odvoláno. Jakub Rákosník zase o Vajtauerově americké epizodě uvádí, že se nechal zlákat nabídkou Československé marxistické federace v Americe, ale že i zde jej dostihla pověst komunistického radikála,“ uvedl pro Deník Tomáš Řepa.
K čemu mezi Vajtauerem a československými komunisty došlo? V roce 1922 Vajtauer sepsal ještě s několika dalšími radikály politický protestní leták, v němž vinil vedení strany z kolaborace s buržoazií, a o rok později přednesl jménem těchto vzbouřenců memorandum, v němž požadoval odchod předsedy strany Bohumíra Šmerala. Přecenil ale svoji pozici, takže byl ze strany vyloučen sám. I když toto rozhodnutí bylo skutečně později odvoláno, ve straně ho přestali brát vážně a začal být všem pro smích. To jeho ego nedokázalo snést, proto se rozhodl odcestovat do Ameriky.
Vytvořte sovětské Československo!
Po návratu do Československa byl Vajtauer jako politický radikál dán pod přísný policejní dohled, policie ho opakovaně zatkla a v roce 1928 byl dokonce odsouzen až ke čtyřem měsícům žaláře.
V té době totiž vyzýval podle historika Bořivoje Čelovského k otevřené revoluci a vyzval letákem dělníky a vojáky, aby zastavili práci, ozbrojili se a provedli převrat.
„Svrhněte dosavadní buržoázní vládu a jejich pochopy pravičáky, sluhy to kapitalistů. Postavte vládu svoji, vládu dělníků, rolníků a vojáků. Vám patří budoucnost, Vy budete vládnout, Vy budete rozhodovat o všem. Ať žije sovětská čsl. republika. Ať žije čsl. rudá armáda. Vzhůru do boje. Podřizujte se dělnickým důvěrníkům,“ stálo v tomto letáku, který cituje Bořivoj Čelovský v knize Strážce nové Evropy, vydané v roce 2002.
V té době také provedl několik radikálních změn ve svém soukromém životě. Především se rozvedl se svou první manželkou, o 11 let mladší Annou Marhoutovou, s níž byl ženat od roku 1921. Manželství se rozpadlo v roce 1927 a o tři roky později se Vajtauer ženil znovu. Tentokrát si vzal rozvedenou Alžbětu Tichou, rozenou Hubertovou, která už měla syna. Novomanželům se narodili další dva synové, Roman a Evžen, Roman však bohužel nedlouho po narození zemřel.
V roce 1929 se Vajtauer dostal také do konfliktů s komunistickou stranou, jejíhož vedení se ujal Klement Gottwald. Přestože se v osobě nového předsedy dostalo k moci ve straně radikální bolševické křídlo, vyhrocené Vajtauerovo pobuřování mu bylo nepříjemné a nepohodlné. Vajtauer tak přišel o místo redaktora Rudého práva a musel si hledat novou obživu. Nejdříve překládal levicovou literaturu zejména z angličtiny a z ruštiny, později ale přešel k národním socialistům a začal působit v nakladatelství Melantrich, kde pracoval v redakci Českého slova.
Kam vítr, tam plášť
Skutečnost, že Vajtauer pod vlivem existenčních starostí celkem snadno změnil „stáj“ i přesvědčení, je pro jeho život vlastně typická. Podobnou „schopnost“ ostatně osvědčil i o pár let později, když po Mnichovu a následné okupaci zbytku okleštěného Československa v březnu 1939 znovu „přehodnotil“ své názory a stanoviska a dal se plně do služeb fašismu.
„Silně levicově smýšlející Vajtauer byl úkaz zvláštního, velmi inteligentního, sečtělého a jazykově vybaveného člověka, který byl schopen dělat neuvěřitelné názorové veletoče bez ohledu na morálku. I proto se přiklonil k nacismu a kolaboraci. Navíc dokázal velmi sebevědomě vystupovat a byl postrachem svých podřízených. Možné vysvětlení tkví i v jeho chatrném zdraví, což ho limitovalo a vedlo jej to k touze vyniknout nad ostatními i přes svůj hendikep,“ uvažuje Tomáš Řepa.
V letech 1941 a 1942 tak Vajtauer působil jako šéfredaktor Večerníku Českého Slova, štval v tisku otevřeně proti Židům, Edvardu Benešovi a proti jeho exilové vládě, psal kolaborantské pamflety a propagační tiskoviny. Za svou roli režimu loajálního aktivistického novináře si také nechal protektorátními úřady velmi dobře zaplatit. Podle Tomáše Řepy bral za funkci šéfredaktora 144 tisíc korun ročně.
„Bořivoj Čelovský charakterizuje Vajtauera oddaného služebníka cizímu panstvu a ideologii – českého novináře v německých službách. Obecně jej charakterizuje také jako osobu, která nikdy nenalezla klidu,“ uvádí Řepa.
Otázkou je i to, jak autentický byl Vajtauerův antisemitismus, který v řadě svých pracích z tohoto období projevoval. Na tom, zda šlo jen o zištný kalkul, s nímž zastával postoj poplatný tehdejšímu nacistickému režimu, nebo zda to bylo i jeho vlastní vnitřní přesvědčení, se odborná veřejnost dodnes neshodla. Jisté je, že Vajtauerovým novým pánům takový postoj vyhovoval.
Chlebíčková aféra a heydricháda
Není nijak překvapivé, že se muž s takovou povahou a profesním životopisem stal také jedním z aktérů tzv. chlebíčkové aféry, při níž si předseda druhé protektorátní vlády Alois Eliáš, aktivně spolupracující s odbojem, rozhodl vyřídit s kolaborantskými novináři účty.
Ouverturou k bezprecendentnímu Eliášovu kroku bylo vytvoření tzv. sedmičky vedoucích novinářů na jaře 1941. Šlo o spolek kolaborantských žurnalistů, jenž usiloval o vytvoření pronacistického proudu české žurnalistiky a vinil Eliášovu protektorátní vládu z pasivity a neochoty spolupracovat s nacistickým režimem (v čemž se, dlužno dodat, nemýlil).
Když v září 1941 došlo na výzvu londýnského rozhlasu k bojkotu protektorátního tisku, začali tito žurnalisté naléhat na Eliáše, aby bojkot veřejně odsoudil. Ten to odmítl a kolaboranti se místo na něj zaměřili na nemocného protektorátního prezidenta Emila Háchu. Když to Eliáš uviděl, rozhodl se zakročit. Pozval všechny na schůzku, kde jim naservíroval obložené chlebíčky otrávené bakteriemi botulotoxinu a tyfu.
Obětí otravy se stal kolaborantský novinář Karel Lažnovský, ale Vajtauer, jenž intoxikované chlebíčky pozřel rovněž, měl štěstí a přežil. Gestapo věc sice vyšetřovalo, protože správně předpokládalo, že za hromadnou otravou stál něčí úmysl, ale Eliášův podíl na celé věci neprokázalo a statečnému generálovi tato akce ještě prošla. Osudným se mu stal až příchod nového zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který dal ihned po svém nástupu Eliáše bez skrupulí zatknout a později jej nechal odsoudit k trestu smrti.
Vykonání rozsudku bylo sice odloženo, ale po likvidaci Heydricha československými parašutisty už nacistická moc na nic nečekala a Eliáš byl uprostřed běsnící heydrichády popraven.
Krutá pomsta za Heydrichovu smrt se stala svým způsobem osudnou i Vajtauerovi, byť úplně jiným způsobem. Po vyhlazení Lidic totiž vyšla v jím řízeném časopise báseň Přísaha českého dělníka, jejímž autorem byl údajně jakýsi dělník Josef Láznička (po válce se jako autor básně přihlásil Václav Sábl) a která Heydricha zdánlivě oslavovala.
Přísaha českého dělníka
Vám Ochránce lidu děleného
vrahové když v osudném ránu,
dětí vašich drobných nelitujíce
i choti zlou zasadili ránu,
žen českých dělníků se srdce zachvěla,
všechno se otřáslo v nás
až slzy z očí vytryskly:
Náš ochránce - chvěl se nám hlas -
Čas nový, který 's pro nás vytvářel,
bude nám ztracen, ztracen navždy snad?
Splatit bychom rádi chtěli svůj vám dluh
krví vlastní. Je mamo vše. Rek velký pad.
Nezapomenem však dobrodince rodin svých!
Nezapomenem! Český dělník dlaň k přísaze zdvih!
Přísaháme Vůdci, Říši i mrtvému Zastánci,
že nového řádu budem věrní ochránci!
Ve skutečnosti tato báseň obsahovala kryptogram, neboť první slova každého řádku dávala dohromady věty: „Vám, vrahové dětí i žen, všechno, až náš čas bude, splatit krví nezapomenem. Nezapomenem!“
Nacistické orgány bohužel tento plamenný vzkaz nepřehlédly, a tak Vajtauer dostal výpověď z místa šéfredaktora, což bylo nic proti tomu, jak byli potrestáni další čtyři zaměstnanci Melantrichu: ti byli zatčeni a popraveni.
Konec plný otazníků
Od konce války nemohl kolaborantský novinář čekat nic dobrého, a tak začal utíkat. Ve vlaku do Jindřichova Hradce se jeho stopa navždy ztrácí. Možná se díky svému postavení, schopnostem a jazykovým znalostem dostal do služeb některé zahraniční rozvědky, možná v posledních dnech války zahynul, čehož si ve všeobecném povstání nemusel nikdo všimnout. Vyloučené není ani to, že se uchýlil do emigrace pod falešnou identitou.
„Vajtauer dobře věděl, že za své kolaborantské aktivity v Protektorátu Čechy a Morava bude souzen, proto volil útěk, přičemž jeho příběh i nadále zůstává záhadou. Protože jeho konec neznáme a existují jen různé varianty, jak to mohlo být (například, že se stal agentem britské tajné služby, což uvádí jako možnost historik Mečislav Borák - i proto, že Vajtauer měl s touto službou pravděpodobně nějakou dobu spolupracovat),“ uzavírá historik Řepa.
3
3
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
