Loni jsme oslavili 100. narozeniny Československa a výročí si čeští občané i politici připomněli opravdu důstojně a radostně. Jak to bylo na Slovensku?
Netroufám si hovořit za celé Slovensko. Osobně jsem se účastnil několika akcí včetně představení Shylock, které hraji Na Jezerce. To jsme mimochodem dávali kromě mnoha českých a slovenských měst také v Užhorodě a Bruselu pro československou komunitu.

Co znamená vznik republiky pro vás?
Vznik Československa v roce 1918 bylo to nejlepší možné řešení. U nás si ho připomínáme jen pamětním dnem. Bez toho data by přitom nebyla Česká ani Slovenská republika, nemohli bychom se společně vyvíjet a ani rozdělit. Bohužel za Mečiara se rozpracovala smlouva s Vatikánem a přímo do ní se zaneslo příliš mnoho církevních svátků. U nás je šestnáct dní pracovního klidu, podobně to má snad už jen bohaté Švýcarsko. I proto u nás 28. říjen není státním svátkem.

Vy byste hlasoval pro to, aby byl?
Samozřejmě, je to jeden z nejdůležitějších dní, vedle toho ještě 29. srpen, tedy Slovenské národní povstání, a 17. listopad.

Při oslavách výročí republiky bylo z projevů představitelů obou států jasně znát, že jsme národy s mimořádně dobrými vztahy, jež nekalí žádná hořkost. Je to ve světě výjimečná záležitost?
Osobně neznám žádné, které by k sobě měly tak blízko, blíž to jazykově, geograficky, ale i profesně a lidsky snad ani nejde. Pociťuji to jako štěstí jednoho i druhého, že se navzájem takhle můžeme obohacovat. Nikdy v historii nebyly vztahy mezi námi tak dobré.

Jste do určité míry symbolickou postavou, která se proti režimu postavila už před listopadem 1989 a po něm jste se do revolučních událostí zapojil jako herec, ale také jako politik, který stál u rozdělování federace. Co bylo hlavním motivem pro váš vstup na politickou dráhu?
Do politiky jsem vůbec vstoupit nechtěl, to ona vstoupila do mého občanského života. Stalo se to už v létě 1989, kdy jsem podepsal Několik vět, pak petici za osvobození politických vězňů a vrátil jsem titul zasloužilého umělce, když mě nepustili do Španělska na Festival českých a slovenských filmů, kde se promítaly dva snímky, v nichž jsem hrál hlavní roli.

Tak jsem se ocitl v politice a vlastně jsem byl krátkou dobu disident. Kdyby nebyl 17. listopad, jako herec jsem skončil, možná bych emigroval, možná by mě zavřeli, nevím, nechci spekulovat. Když jsem byl takto nastartovaný, logicky jsem se dostal na tribunu.

V Bratislavě?
Vůbec ne. Zrovna 18. listopadu jsem hrál divadlo v Praze, hra se jmenovala Herecký koncert, účinkoval tam se mnou například Jan Kačer a Jana Štěpánková, Viktor Preiss. Bylo to první představení, které se přerušilo a my herci vstoupili do stávky.

Jakmile se ustanovily nové vlády a doplnily se parlamenty, řekl jsem si, že s politikou končím a dotočím filmy přerušené stávkou jako Poslední motýl s Karlem Kachyňou nebo Jen o rodinných záležitostech s Jirkou Svobodou. Pak ale Václav Havel hrozně chtěl, abych přijel do Prahy. Mohl si vybrat, bylo nás v Koordinačním centru občanského hnutí Veřejnost proti násilí (VPN) šestnáct, ale on si přál mě. Nechal jsem se přemluvit.

Jak to tehdy probíhalo, když tam vlastně žádný politický profesionál nebyl?
Nemohl být, kromě komunistů nikdo politiku neuměl.

Třeba nějací osmašedesátníci?
Nicméně to byli také bývalí komunisté. Oni mezi sebou měli spoustu kategorií, bývalý, vyloučený, osmašedesátník atd. To nechci rozebírat. Profesionality tam bylo opravdu málo, ale o tu tehdy nešlo. Já vlastně ani neměl žádnou funkci, byl jsem prezidentův poradce. Jenže pak za mnou přišli, abych se zúčastnil voleb.

VPN (slovenská obdoba OF pozn. red.) klesaly preference, měla nějakých sedm procent a hrozně chtěli, abych šel do voleb, tak jsem na jaře 1990 do nich šel. Když vyhrajete volby, tak utéct nemůžete. Je to jako s půjčením peněz. Musíte je vrátit. Sliby voličům se mají plnit, a tak jsem vzal pozici ministra, a už to bylo.

Vzpomínáte na roky, kdy jste musel pověsit herecké povolání na hřebík, v dobrém?
Když jsem se rozhodl vrátit titul, sám v sobě jsem došel do bodu, kdy jsem se smířil s tím, že jako herec v Československu končím. Po gestu, které nikdo v historii neudělal, jsem nemohl počítat s tím, že mě nechají hrát. Po ukončení divadelní stávky jsem se dostal do situace, kdy jsem vešel na jeviště a po třech čtyřech větách lidé tleskali.

Co s tím? Sám jsem vycítil, že ty intonace už nějak nezní a že hercem v té době být nemůžu. Přerušil jsem kariéru, vlastně i proto, že mě studenti Divadelní fakulty VŠMU chtěli za děkana, musely se restrukturalizovat poměry ve škole, rekonstruovat pedagogický sbor. Nemohl jsem to odmítnout nejenom proto, že jsem absolventem této fakulty, ale hlavně z toho důvodu, že revoluci začali společně herci a studenti. Ani jsem tedy neměl kdy hrát. Revoluce skončila, prvními svobodnými volbami začala politika a v té jsem zůstal třináct let.

Stal jste se politikem z povolání?
Určitě. Dnes nám lidé nadávají, jsou nespokojení, co že si to vycinkali za nový režim, neboť teď jsou nezaměstnaní a bez peněz. Neuvědomují si, že sametová revoluce znamenala na prvním místě svobodné volby. Od té doby bylo na Slovensku třináct vlád a osm premiérů. Tam je třeba směřovat výhrady nebo pochvaly, ne na tribuny.

Až na to, že ani svobodné volby nestačí. Politici mají občas dojem, že když vyhráli ve zcela demokratickém hlasování, čtyři roky si mohou dělat, co je jim libo. Vy sám říkáte, že za demokracii je třeba se prát každý den, že?
Denně a všichni. Nesmíme podlehnout letargii. Mým heslem tehdy bylo, že z pracujících lidí se stanou občané. A občané znají svá práva a brání je každý den. Veřejnost má dávat najevo svůj názor.

Když je v ulicích padesát tisíc lidí, politici si rychle uvědomí, že nemohou všechno. Funguje to všude ve světě. Nejsem pochopitelně pro rozbíjení aut a výloh, ale veřejné mínění se má projevovat i nahlas. Pak jsou tady občanské organizace, spolky, které také mají co říct.