O pár měsíců dřív byl deportován i jejich otec Richard Morgenstern, nejdřív do internace v Praze na Hagiboru a posléze také do Terezína. S dětmi se tam však nesetkal. Z Terezína už tehdy neodjížděly transporty na východ, ale naopak (od 20. dubna do 6. května 1945) přicházely transporty s mrtvými a polomrtvými lidmi, které se nacisté snažili „evakuovat“ před postupujícími spojeneckými armádami.

Otec Richard později Alžbětě vyprávěl, že pracoval ve skupině vězňů, kteří vynášeli mrtvé z vagonů:„Ty, co umřeli, tak to měl on na starosti. Jak ty transporty přijížděly. On říkal, že v každým transportu bylo několik lidí mrtvých.“

Terezín na konci okupace

Sourozenci Morgensternovi byli v ghettu rozděleni: „Já měla v náručí Pavla, kterému bylo něco přes rok, Marie vedla tříletého brášku. Přivezli nás do Terezína, vyrvali mi Pavla a oddělili nás. Já jsem zůstala s Marií v Kinderhausu. Tam byla světnice pro 30 nebo 40 dětí, u každé zdi stály vždy tři postele nad sebou, uprostřed byl dlouhý dřevěný stůl," vzpomínala.

"Nenáviděla jsem tam jídlo. Dávali nám cosi mezi kroupami a hrachem, bylo to hodně osolené. Dávka stačila sotva na přežití. Ráno hrnek černé kávy, někdy mléko, chleba, někdy marmeládu. A mluvilo se tam v němčině. Byla tam různá děcka, Slováci, maďarský děti, všechno dohromady. My jsme si nerozuměli. Některé děti si mezi sebou vůbec nerozuměly.“

Od lékaře, který pocházel od Bouzova, se desetiletá Alžběta za pár dní dozvěděla, kde jsou její sourozenci a že její rodiče žijí.

Půjdeme domů

8. května 1945 se v Terezíně objevily první sovětské tanky. Němci ghetto už předtím opustili, panoval zmatek, děti se ocitly bez dozoru. Alžběta se sestrou Marií se rozhodly, že se na vlastní pěst vrátí domů:

„Na konci nás tam nechali dva dny bez jídla. Nikdo nám nic neřekl. A moje sestra měla nápad: ,Pojď, utečeme do Loštic!‘ Tak si to představte, vždyť my jsme ani nevěděly, kde jsme. Dovedete si představit takové malé děti, že jdeme pěšky z Terezína do Loštic? A utekly jsme. Byla tam velká vrata, u naší budovy, a pak takové malé dveře, nezamčené… Venku jsme viděly chaos, všichni plakali a hodně se nadávalo. Přes park jsme došly k silnici, kde jezdily tanky a obrněná auta. Stály jsme u silnice, vojáci házeli lidem konzervy a nějaké další věci, my jsme sbíraly sušenky a snad bonbóny, a to jsme celý den jedly. A pak se stmívalo, tak jsme se uložily na jedné lavičce. Nikdo si nás nevšímal, každý se staral sám o sebe. Tak jsme se toulaly den a další den, dva tři dny, už nám bylo smutno. Už jsme obě dvě bečely, že nevíme co a jak, čí jsme, kam půjdem a co s náma bude.“

Dívky naštěstí nedošly daleko, chodily po Terezíně a nejbližším okolí ghetta, a tak je za pár dní šťastnou náhodou našel otec. Ukázalo se, že další tři z jeho pěti dětí byly mezitím rozvezeny na různá místa (není přesně jasné, zda do ozdravoven, do rodin nebo dětských domovů). Richard Morgenstern později objevil syna Petra v České Kamenici a syna Jaroslava v Olešnici. Nejmladší Pavel se vrátil domů až po dvou letech, našel se až podle evidenčního čísla, byl již v adopci a měl nové jméno.

V roce 1947 se rodina přestěhovala z Loštic do Mohelnice a otec požádal o změnu jména, z Morgensternových se stali Malinovi. Richard prý přemýšlel o odchodu do Izraele, ale jeho žena a její rodina to razantně odmítly.

Alžběta Dostálová říká: „Dodnes nevím, kam kdo z rodiny přesně patří. Po válce se o to rodiče dosti hašteřili. Maminčina strana z nás chtěla udělat křesťany a můj táta zase chtěl, aby z nás byli Židé.“

Adam Drda, Vít Lucuk

Rámeček o Paměti národa
Vyprávění Alžběty Dostálové-Morgensternové zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum pro  sbírku Paměť národa, z níž vychází rozhlasový cyklus Příběhy 20. století. Vzpomínky lidí s pozoruhodnými životními příběhy dokumentuje Post Bellum díky Klubu přátel Paměti národa. Ten sdružuje přes dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými příspěvky. Podpořte Paměť národa i Vy. Vstupte do Klubu přátel nebo si nakupte vánoční dárky v e-shopu Paměti národa. Moc děkujeme a přejeme krásné svátky.