"Konečně, tobě to můžu říct. Budu pracovat u bezpečnosti," prohlašuje "starý Kalina", představovaný hercem Milošem Willigem, v úvodu prvního dílu seriálu Třicet případů majora Zemana, když se společně s "Honzou Zemanem", ztvárněným Vladimírem Brabcem, vrací vlakem z koncentračního tábora do republiky.

"Ty? To bych do tebe nikdy neřek. Studoval jsi přece práva," namítá Zeman.

"Právě. Bude potřeba zvládnout zákony po našem," odpovídá Kalina, jenž se v dalším seriálovém ději stane plukovníkem Státní bezpečnosti se značnou mocí. Poměrně zlověstná věta měla brzy dojít svého naplnění…

Šlo o upevnění vlivu komunistů

Pojem Státní bezpečnost se podle informací ministerstva vnitra objevil v československých podmínkách poprvé v lednu 1938, kdy bylo kvůli ohrožení státu nacistickým Německem zřízeno u Policejního ředitelství v Praze Presidium, oddělení pro státní bezpečnost (už tehdy se začala užívat zkratka StB). Toto oddělení mělo shromažďovat zpravodajské informace, které by mohly československé vládě vystavené mezinárodnímu tlaku pomáhat v argumentaci a rozhodování. Po Mnichovské dohodě byla jeho činnost ukončena.

Po Klementu Gottwaldovi byl Rudolf Slánský druhým mužem ve státě. Gottwald byl jeho přítel, přesto ho nakonec obětoval
Generální tajemník Slánský: K jeho zatčení přispěl záhadný dopis Velkému metaři

Už za války se myšlenka speciálního útvaru shromažďujícího informace vrátila znovu, tentokrát však vzešla od moskevského ústředí československé komunistické strany, podléhajícího sovětskému velení. Jakýmsi zárodkem pozdější všemocné organizace se stala vojenská zpravodajská služba Obranné zpravodajství, zavedená u 1. československého armádního sboru sloužícího během 2. světové války v Sovětském svazu coby součást československé armády v exilu.

Obranné zpravodajství od začátku podléhalo KSČ a jejím prostřednictvím sovětské tajné službě NKVD. Velel mu Bedřich Reicin, jeho zástupcem se stal pozdější nelítostný vojenský prokurátor Karel Vaš. Stalo se silou, přes kterou komunisté začali kontrolovat československou armádu a uplatňovat v ní svůj vliv. Od května 1945 do února 1948 se podílelo na postupném upevňování moci KSČ, po únoru začalo likvidovat potenciální i skutečné oponenty komunistů z řad armády. 

Obranné zpravodajství však stále ještě nebyl tak rozsáhlý aparát, jakým se brzy po svém vzniku stala Státní bezpečnost. Podnět k jejímu vzniku dala vládní schůze v dubnu 1945 v Košicích, z níž vzešel programový dokument nazvaný Košický vládní program, který posunul orientaci poválečného Československa východním směrem a ukotvil jeho větší závislost na Sovětském svazu.

Před soudem. Výslech Záviše Kalandry proběhl počátkem června 1950.
Žádám o jídlo, abych neměl hlad, prosil před popravou historik Záviš Kalandra

Z hlediska uspořádání bezpečnostního aparátu se vláda opřela o návrh komunistického ministra vnitra Václava Noska, jenž počítal místo předválečné policie a četnictva s uniformovaným sborem Národní bezpečnostní služby, s vojensky organizovaným a vyzbrojeným pohotovostním sborem a s neuniformovanou Národní bezpečnostní službou, která se měla věnovat i vnitřnímu a zahraničnímu politickému zpravodajství.

Po osvobození, dne 30. června 1945, pak na základě Noskova návrhu vznikl Sbor národní bezpečnosti, nahrazující jak prvorepublikové četnictvo, tak uniformovanou státní policii a obecní policii, který se skládal ze dvou složek: Veřejné bezpečnosti, jež převzala úkoly uniformované policie, a Státní bezpečnosti, představující neuniformovanou státně bezpečnostní a zpravodajskou složku. V podmínkách omezené demokracie v letech 1945 až 1948 a zejména po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 začala tato organizace ryche bobtnat.

Z StB se stala mocenskopolitická síla

Postavení a úkoly Státní bezpečnosti původně vymezoval zákon z roku 1947 o národní bezpečnosti. Podle této normy bylo jejím úkolem zajišťovat Československou republiku "před útoky na její svrchovanost, samostatnost, celistvost a demokraticko-republikánskou státní formu, bezpečnost a obranu", dále zajišťovat osobní bezpečnost ústavních činitelů a bránit hospodářskému vyzvědačství.  

StB tak mohla vyšetřovat, zatýkat, provádět domovní prohlídky a případně i další opatření, jimiž by zabraňovala ohrožení státního zřízení. Po svém vzniku začala vyšetřovat zejména trestnou činnost z doby okupace, včetně válečných zločinů a udavačství, případně další činnost, která podléhala retribučním dekretům, jež měly sloužit k potrestání kolaborantů. 

Současně však byla důležitou součástí represivního aparátu ministerstva vnitra a plnila úkoly KSČ, důsledně sledující sovětské priority a zájmy. Tato její funkce ještě mnohonásobně zesílila po únoru 1948, kdy se Státní bezpečnost stala svébytnou mocenskopolitickou silou.

Namísto vyšetřování reálné trestné činnosti začala StB připravovat politické monstrprocesy, v nichž měli být odhaleni a odsouzeni "nepřátelé lidově-demokratického zřízení", jimiž se mohl stát prakticky kdokoli (shodou okolností také někteří samotní příslušníci StB). 

Průkazy popravených studentů
Hrůzy politických poprav: první oběti dostal na šibenici provokatér, zemřel také

Zásadně přispívala k vytváření atmosféry všudypřítomného strachu a teroru, srovnatelného s obdobím heydrichiády. Zatčení čelili nesmírně surovým praktikám, jejichž cílem bylo donutit je k vykonstruovanému přiznání. Do arzenálu mučících technik StB spadaly metody jako odpírání spánku, surové bití do všech částí těla, zavírání do temnic, mučení elektrickým proudem a jiné. 

K fyzickému nátlaku se připojovalo vydírání psychické, například hrozby postihem rodiny a příbuzných, někdy i nasazování volavek, které měly za úkol navázat s objektem zájmu Státní bezpečnosti intimní vztah a získávat informace. 

Když se psi žerou navzájem

Moc a pozici Státní bezpečnosti ještě zdůraznilo zřízení samostatného ministerstva národní bezpečnosti, které existovalo od roku 1950 do roku 1953 podle sovětského vzoru. Toto ministerstvo výrazně omezilo moc ministra vnitra Noska a sehrálo důležitou roli zejména v roce 1951 při procesu s "protistátním centrem" bývalého gnerálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Cílem bylo upevnit mocenský blok Moskvy, jejímž zájmem bylo, aby se komunističtí vůdci v jednotlivých zemích jejího zájmového vlivu začali být jednat samostatně a plně se podřizovali sovětským poradcům.

Jaroslav Lamr (vpředu) s kolegy s StB
Konec StB: všemi způsoby zametala stopy. Cesta k dnešní BIS pak nebyla snadná

Tyto čistky zasáhly také StB. Údajná protistátní činnost Slánského "spikleneckého centra" posloužila jako záminka, jak z řad této složky vytřídit a případně zlikvidovat všechny nepohodlné lidi (předválečné komunisty, intelektuály, některé ještě předúnorové příslušníky) a naopak ji obsadit lidmi zcela loajálními "straně", často bez vzdělání, ale zaručujících "správné uplatňování represivní funkce diktatury proletariátu“. V této době přerostla Státní bezpečnost československým stranickým špičkám přes hlavu a kontrolovali ji plně sovětští poradci.

V roce 1953 ministerstvo národní bezpečnosti zaniklo opětovným sloučením s ministerstvem vnitra, postavení Státní bezpečnosti se však už zásadně nezměnilo. Po celou dobu své existence fungovala jako převodová páka v boji vládnoucí komunistické strany s vnější, vnitřní i vnitrostranickou opozicí, která bránila projevům nesouhlasu s režimem, šikanovala jedince vyjadřující názory, které se odchylovaly od oficiální stranické linie, za normalizace po roce 1968 také ostře pronásledovala disidenty a ztrpčovala jim i jejich rodinám život.

Zrušena byla až po listopadové revoluci v roce 1989, kdy její činnost ukončil v únoru roku 1990 svým rozkazem tehdejší federální ministr vnitra Richard Sacher.