Kliknutím zvětšíteVáclav Budovec z Budova se narodil před 470 lety, 28. srpna 1551, v Janovičkách na Čáslavicku jako čtvrté dítě v české rytířské bratrské rodině Adama Budovce z Budova. Do českých dějin se zapsal výrazným písmem, i když trochu rozporuplně.
Mládí na cestách
Budovcův otec nebyl příliš zámožný a ještě před synovým narozením se notně zadlužil koupí panství v Janovičkách, takže nemohl sám synovi zajistit takové vzdělání, jaké by si talentovaný mladík zasloužil. Naštěstí pomohla podaná ruka Václavova strýce Šraňka Bohdáneckého z Hodkova, nepoměrně zámožnějšího než byl Václavův otec.
Bohdánecký vzal sedmnáctiletého synovce s sebou na cestu do Itálie, a poté zřejmě finančně přispěl k tomu, aby se mladík mohl zapsat na univerzitu v saském Wittenberku. Budovec tam studoval od roku 1569 do roku 1571, pak se vydal na cesty po Evropě. Několik let pravděpodobně pobýval v Ženevě, v roce 1577 navštívil Londýn, následně procestoval Skotsko, Nizozemsko a Dánsko a pak se přes Německo vrátil domů.
Zcestovalý a vzdělaný mladý muž, plynně hovořící několika jazyky, padl ještě v roce 1577 do oka týmu, který připravoval cestu nového habsburského císařského vyslance Jáchyma či Joachima ze Sinzendorfu do Cařihradu (dnešního Istanbulu).
Římská říše totiž uzavřela v roce 1568 s Osmanskou říší mírovou smlouvu, která zlepšila postavení jejích vyslanců, na jejichž postech se teď vždy po několika letech střídali zástupci jednotlivých zemí. Po Nizozemcích, kteří tuto tradici započali, přišli v 70. letech na řadu představitelé dvorské šlechty z alpských zemí monarchie.
Na koni do Cařihradu
Jáchym ze Sinzendorfu, evangelík z Dolních Rakous, měl v Cařihradu vystřídat dosavadního vyslance, uherského pána Davida Ungnada ze Sonneku, a Václav Budovec byl k jeho družině přizván jako hofmistr, tedy něco jako "provozní vedoucí" - nejdříve výpravy, a poté na místě přímo vyslancova dvora.
Skutečnost, že Sinzendorf byl evangelík a jeho hofmistr patřil k českým bratřím, není v kontextu doby nijak překvapivá. Turci v 16. století věděli o náboženském rozdělení křesťanů (které ještě nevyústilo v otevřenou krizi) a protestanti jim byli bližší, například proto, že stejně jako muslimové odmítali zpodobňování bohů a na uměleckých dílech a "neklaněli se obrazům". Proto protestanti převažovali v císařských poselstev k sultánovu dvoru již od dob císaře Maxmiliána II. (vládl do roku 1576, pozn. red.)
Na cestu do Cařihradu vyplula celá osmačtyřicetičlenná vyslancova družina včetně Budovce z Vídně dne 10. listopadu 1577. Na pěti lodích doplula přes Komárno a Ostřihom do Budína, který v té době představoval centrum takzvaného Budínského ejáletu či pašalíku, tedy samosprávné jednotky Osmanské říše ve středním Podunají.
Tady čekal mladého českého šlechtice první náročný úkol: musel vyrazit v sedle koní turecké pošty přes Bělehrad a Sofii až do Cařihradu, aby tam všechno připravil, zatímco zbytek výpravy se vezl do Bělehradu po vodě a dál pokračoval ve vozech.
Budovec zvládl cestu za dvanáct dní, Sinzendorfa se zbytkem družiny však zaskočilo zhoršující se počasí a nadcházející zima. Cesty se staly nesjízdné a s vánočním časem přišly vánice, takže celá výprava dorazila do Cařihradu až na Nový rok. Sultán Murad III. přijal křesťanské poselstvo poprvé 19. ledna 1578.
U sultánova dvora
Coby vyslancův hofmistr strávil Budovec v sídelním městě tureckých sultánů čtyři roky a rozšířil své bohaté znalosti cizích jazyků také o turečtinu a arabštinu.
Třebaže musel ve své funkci plnit množství ceremoniálních povinností, zbývalo činorodému muži ještě dost času na soukromé zájmy, zejména na osobní výzkum náboženské situace v Cařihradu, jenž byl tehdy městem pozoruhodně kosmopolitním: obývali ho samozřejmě především muslimové, ale také západní i východní křesťané a židé.
Budovec se díky tomu stýkal nejen s Turky, ale také s kněžími a představiteli různých církví a také s italskými kupci a s "poturčenými" obyvateli různých přímořských zemí, kteří odpadli od křesťanské víry a přešli k islámu.
Český šlechtic s nimi vedl rozsáhlé náboženské polemiky a pozastavoval se nad jejich přístupem, jenž nutně musel vnímat jako pokrytecký. Známé rčení "poturčenec horší Turka" pochází možná právě od něj, přinejmenším s ním nebyl ve svých vlastních závěrech nijak v rozporu.
Zajímal se také o islám samotný - který ovšem již z hlediska vlastní náboženské příslušnosti odsuzoval - a přečetl si i celý Korán v překladu švýcarského protestanta Theodora Bibliandera.
Proti muslimům
Toto jeho studium i nabyté osobní zkušenosti se pak promítly jednak do dopisů, které z Turecka psal, jednak po jeho návratu domů do Budovcova nejrozsáhlejšího literárního díla, náboženského polemického spisu Antialkorán.
V něm na jedné straně jako jeden z prvních přiblížil islám středoevropskému křesťanskému publiku, na druhé jej ale pochopitelně zavrhoval a svůj spis považoval vlastně za varování, aby nedošlo k přestupování křesťanů na islám, což vnímal jako mimořádně nebezpečné.
Muslimští Turci představovali podle Budovce ztělesnění Antikrista, proti němuž by se měli křesťané, katolíci i představitelé různých reformačních směrů, sjednotit v boji. V Mohamedovi viděl český šlechtic falešného proroka a rouhače, který sám nevěří tomu, co hlásá.
Negativně vnímal také to, že islám nejenže schvaloval tělesné rozkoše, ale dokonce je prezentoval jako jedn z příslibů muslimského ráje, "kdežto všeliké rozkoše tělesné od jídla a pití, též i pěkný fraucimer jmíti budou". Právě v tom viděl Budovec ohrožení pro křesťanskou víru, protože se obával, že by taková slibná nabídka mohla odvést k islámu některé pohodlné, jak on říkal "jalové křesťany".
Osudový paradox
I proto vyznívá jako mimořádný paradox dějin, že po vypuknutí stavovského povstání v roce 1618, k jehož čelným iniciátorům Václav Budovec z Budova patřil, se v létě roku 1620 obrátilo o pomoc právě k osmanským Turkům, tedy k muslimům.
Je třeba dodat, že muslimové nebyli pro české stavy mezi potenciálními zahraničními spojenci rozhodně první volbou. Koneckonců, "Zimního krále" Fridricha Falckého si o rok dříve zvolily na zemském sněmu za českého krále právě proto, aby spolu s ním získaly za spojence Anglii (Fridrich byl zetěm anglického krále) a především takzvanou Protestantskou unii říšských knížat, tedy spolek osmi protestantských knížetctví a sedmnácti protestantských měst Svaté říše římské, představující ve střední a západní Evropě nemalou váhu.
Záměrem českých stavů bylo, aby se na jejich stranu přidala celá protestantská část Evropy, a povstání tak získalo mezinárodní morální, politickou, vojenskou i finanční podporu.
Tento záměr jim bohužel nevyšel. Anglický král se od svého zetě zcela distancoval a říšská knížata dokonce uzavřela v rozhodující chvíli s katolíky dohodu, že se do této věci nebudou míchat (šlo o takzvaný ulmský mír, zprostředkovaný Francií), a v červenci 1620 zbavila českého krále vedení Protestantské unie.
Povstání se v kritické chvíli ocitlo bez spojenců a jak už to v takové chvílí bývá, ten, kdo si připadá všemi opuštěný a zrazený, se pak spojí "třeba s čertem".
Začátkem července 1620 tak byl s velkými poctami přivítán na Pražském hradě vyslanec právě oněch "Antikristů", o nichž psal Budovec a před nimiž tolik varoval: emisar tureckého sultána Osmana II. Mehmet Aga. Ten vyslovil Fridrichovi gratulaci ke jmenování českým králem a současně vyslovil příslib (jak se později ukázalo, nikoli spolehlivý), že poskytne Čechům na pomoc 60 tisíc mužů a dalších 400 tisíc mužů pošle do pole proti katolickému Polsku.
Je otázkou, jak by vypadala Evropa, kdyby svůj tehdejší příslib opravdu splnil (o pouhých 63 let později do ní provedli osmanští Turci velkou invazi a spojená říšská, habsburská císařská a polská vojska je s velkým vypětím zastavovala až u Vídně).
Nestalo se ale tak a vyčerpaná a oslabená stavovská armáda skončila v listopadu 1620 na Bílé hoře. V červnu 1621 následovala již zmíněná teatrální poprava vůdců povstání na Staroměstském povstání. Václav Budovec z Budova byl popraven jako druhý. Meč ukončil život muže, který velkou část svého života věnoval varování před těmi, které byl nakonec sám ochoten přivést do středu Evropy.
1
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
