Václav Tuček je nadšený člen mysliveckého sdružení Heřmanice
Myslivcem jsem od roku 1993. Jsem členem mysliveckého sdružení Heřmanice. Můj děda i otec byli myslivci. Jenže přišla padesátá léta a oni museli odevzdat flintu. Já jsem myslivcem být nemohl, natož zbraň, tu jsem nesměl vzít do ruky, přesto že jsem měl myslivost a les rád. Tak jsem si udělal myslivecké zkoušky až po roce 1989. Dneska je mi 76 let a konečně se mohu věnovat tomu, co mám rád.
close info Zdroj: Deník / Štěpánka Saadouni zoom_in
Naše myslivecké sdružení je malé. Je nás jenom šest. Honitbu máme také malou, něco kolem 500 hektarů. Zvěře tam je málo, zajíce nestřílíme vůbec, jen občas nějakou tu divokou kachnu. Jediné, čeho je hodně, jsou divoká prasata. Někdo si představuje, že myslivec chodí jen s flintou po lese, ale je to hlavně samá práce a starost. Já navíc nejsem místní, do honitby dojíždím.
close info Zdroj: Deník / Štěpánka Saadouni zoom_in
Já si střelím jen občas, pro zábavu. Naposledy to byl srnec, trofejní kus, podle mysliveckých tabulek měl hodně bodů. V zimě musí myslivec zvěř hlavně krmit a starat se o honitbu. Já za zimu spotřeboval asi tři metráky ječmene. Navíc je potřeba sůl a seno. Nějací pytláci, ti u nás nejsou. To byla móda spíš v 90. letech, kdy lovci jezdili v noci po poli, plašili zvěř světlometem, jeden plašil, druhý střílel. Dneska zvěře ubývá hlavně při sekání polí. Myslivci a zemědělci sice zvěř vženou, ale ona se tam vrátí zpátky.
close info Zdroj: Deník / Štěpánka Saadouni zoom_in
Rána na posedu mají samozřejmě něco do sebe. Ale celonoční sezení venku už pro mě není. Omezuje mě věk. Do honitby mám asi 30 kilometrů, jezdím tam tak třikrát až čtyřikrát za měsíc. Nějaké zvláštní myslivecké přání nemá. Střelit ten správný trofejní kus, to je hlavně o štěstí, být ve správný čas na správném místě. Navíc nejsem příznivcem nějaké té moderní techniky, dalekohled pro noční vidění a podobně. To už pro mě není.
close info Zdroj: Deník / Štěpánka Saadouni zoom_in
Jak jsem říkal, naše sdružení je malé, ale jsou tam mladí, kteří mají dost sil, takže díky nim máme všechny posedy jako nové a místa pro krmení zvěře v pořádku. Bohužel velkým nepřítelem myslivosti je čas a byrokracie. Například se přemnožila černá zvěř, myslivcům se vyčítá, že ji nestřílí. Jenže kdy? Většina mladších chodí do práce, někdy i sedm dní v týdnu a na střílení nemají čas. Divoké prase váží pomalu metrák, musíte ho vyvrhnout, odebrat vzorky, poslat je na kontrolu na veterinární stanici, pak mít auto, abyste ho mohli odvézt. To není jen tak.
close info Zdroj: Deník / Štěpánka Saadouni zoom_in