Až do 80. let minulého století panovalo přesvědčení, že mozek člověka se rozvíjí asi do 15 až 20 let věku, a pak už jen stagnuje a degraduje. „Myslet si opak bylo považováno za naprostý nesmysl a herezi. Následně ale vědci přišli na to, že náš mozek je schopen neustále vytvářet nová neurospojení v reakci na naše jednání, zkušenosti a zážitky. A dokonce se zjistilo, že mozek dokáže vytvářet nové neurony bez ohledu na věk,“ říká Vladimír Tuka, zakladatel centra koučinku NeuroLeadership.

Vnést změnu do reality člověka ovšem předpokládá, že se napřed musí uskutečnit v jeho hlavě. Podle Vladimíra Tuky jde v praxi hlavně o to, přestat zaměřovat svou mysl na problémy a překážky. Místo toho si představte, jak váš život a vy sami vypadáte, když už jste „své cílové mety“ dosáhli. Následně pak promýšlejte, co a jak udělat, abyste tuto představu smysluplně naplnili.

Čas, úsilí a disciplína

Člověk může změnit své chování, návyky nebo dokonce povahové vlastnosti pouze soustředěným úsilím. Mechanismus změny je sice poměrně jednoduchý, ale nikoliv snadný. „Napřed je třeba vědět, co chceme změnit a jak bychom si změnu k lepšímu představovali. Jinými slovy – je zcela klíčové mít co nejkonkrétnější představu o tom, kým se chceme stát, jak chceme jednat a co nám taková změna přinese. Měla by to být co nejuchopitelnější představa, téměř živá a úzce a hluboce propojená s námi samotnými, našimi hodnotami, tužbami a posláním. Pak v nás může vyvolat silnou vůli a motivaci k tomu, abychom ji skutečně dosáhli,“ říká Vladimír Tuka s tím, že představa je jen začátek.

Změna vyžaduje hodně disciplíny, protože potřebujeme v našem mozku vytvořit a ukotvit nová neurospojení, která budou řídit (spouštět) naše jednání. Čím hlouběji uložený návyk chceme změnit, tím více úsilí a času musíme každý den poctivě vynaložit.

Zejména charakterové vlastnosti jsou velmi hluboko zakořeněné. Jejich změna si proto vyžádá hodně času, intenzivní pozornosti a disciplíny. Takže například délka přeměny cholerika v klidného člověka závisí jen na tom, kolik úsilí, pozornosti a disciplíny je ochoten jí věnovat.

„Mám takový dojem, že obvykle se lidé ani tak nesnaží měnit svou povahu, jako některé její negativní projevy a dopady. A tak můžete klidně zůstat cholerikem, ale naučíte se zvládat některé nekontrolované reakce. Pro některé lidi je i to poměrně náročné, a tak si na pomoc zvou kouče. Postupná proměna je sice během na dlouhou trať, ale důležité je, že se na ni odhodláte vydat,“ myslí si Vladimír Tuka.

Změnu práce je třeba dobře promyslet

Častým předmětem diskusí Vladimíra Tuky s klienty bývá také rozhodování o změně práce. Tady se určitě nevyplatí jednat unáhleně, impulsivně a rozhodovat se pod tlakem událostí. Žádná kaše se totiž nejí tak horká, jak se uvaří.

„Vedu klienty k tomu, aby velmi pečlivě zvážili, o co jim jde, co se děje či stalo, co je žene k tak zásadní změně. Důležité je promyslet si dlouhodobější důsledky svého rozhodnutí. Příliš často totiž rozhodnutí padne jen proto, aby si lidé celý proces zkrátili – aby se zbavili napětí momentální situace a získali krátkodobou úlevu. Nabízím jim jednoduchou pomůcku v podobě matice, kdy na jedné ose je parametr krátkodobý versus dlouhodobý a na druhé zisky versus ztráty. Ukazuje se totiž, že příliš často se krátkodobé zisky v budoucnu ukážou jako ztráty. Takže uvážlivost je na místě,“ radí kouč.

Hodně lidí se změny bojí, přitom je přirozená a všudypřítomná. Neustále se něco mění, v nás i kolem nás. Docela přirozeně se adaptujeme na změny evoluční jako roční období, změny počasí, věku a podobně. To je podle Vladimíra Tuky dobré si připomínat, abychom si uvědomili, že se změnou máme už hodně zkušeností a zvládáme ji. Horší je to s přijetím a provedením změny, kterou si nepřejeme, a přesto ji musíme (jsme nuceni) uskutečnit. V takovém případě máme celou řadu možností: od odmítnutí se všemi důsledky, přes přijetí na oko či podřízení se až po její přijetí za svou.

„Pokud změnu nechceme rovnou odmítnout a nést odpovídající následky, je rozumné přestat s ní bojovat a raději si v ní hledat, co nám přinese pozitivního, proč ji do svého života vpustit. V podstatě v životě se zřídkakdy střetáváme s něčím, co by pro nás nemělo nějaký přínos,“ míní.

Podvědomí neošálíte

Tím jsme se přiblížili k dalšímu typu změny – a to té, kterou jsme sami sobě naordinovali a která je spojena s naplněním našeho přání žít jinak, po svém. I tady na nás čeká odpor mozku, který nejraději dělá, co už umí a co může spouštět z automatu bez velké námahy a výdeje energie. Chceme-li si náš mozek získat na svou stranu, aby nás podpořil v provádění změny, je třeba, abychom mu vytvořili co nejjasnější, nejkonkrétnější a nejlákavější představu o cílovém stavu, o tom, co chceme. Tím vytváříme silnou motivaci a umožňujeme mozku, aby soustředil svou energii a síly na naplnění našeho záměru. Neznamená to ale, že máme vyhráno – mozek je velmi podezřívavý a hlavně opatrný. Pečlivě sleduje, zda to se změnou myslíme vážně
a děláme, co je možné, abychom dosáhli svého.

Jestliže si racionálně zdůvodníte, že potřebujete změnu, ale podvědomě ji nechcete, máte podle odborníka smůlu. Podvědomí neošálíte, ani ho nepřemluvíte. Potřebujete si ho získat na svou stranu. „Svým způsobem nás naše podvědomí takto chrání, abychom se nevrhali za vším, co si zamaneme, ale abychom pečlivě volili a šetřili své síly. Na druhou stranu – pokud to, co chcete, náležitě svému podvědomí vysvětlíte a propojíte se svými hodnotami a vyššími cíli, podvědomí vás podpoří,“ uzavírá Vladimír Tuka.