Každoročně v listopadu druhé největší město Zimbabwe – Bulawayo - vybuchne ve velkolepé kaskádě fialové barvy. Zrovna kvete majestátní jacaranda a miliardy kvítků proměňují ulice v nádhernou podívanou. Pod záplavou barev ale letos nikdo nekorzuje ani netančí. Bulawayo se vyrovnává s pandemií covidu, epidemií infekčního průjmu a hrozivého nedostatku pitné vody.

„Všichni jsme se připravovali na covid, jako všude jinde na světě, takže průjmová epidemie nás zaskočila. Ani nedokážu popsat ten pocit strachu a šoku, když se obě nemoci spojí dohromady,“ popsal pro projekt The Center Of Collaborative Investigative Journalism (CCIJ) jarní obavy jeden z nakažených obyvatel města Mthokozisi Sibanda.

I na průjem se totiž umírá, i když čísla nejsou tak dramatická jako u covidu. V šestisettisícovém městě se od jara do podzimu nakazilo přes 2000 lidí, nižší desítky z nich zemřeli. Nemocnice o prázdninách denně hlásili přes 200 nových případů. Řadě nakažených onemocnění znetvořilo kůži.

A drtivá většina stále nemá vyrovnané účty u doktora. Zcela izolováno bylo kvůli němu osm chudinských předměstí, což k řešení epidemie výrazně pomohlo. Přesto se situace začala zklidňovat až v poslední době. 

Tajemné střevní onemocnění, o němž místní hygiena tvrdí, že není cholerou, úplavicí nebo tyfem, se přenáší kontaminovanou vodou. Čisté, pitné vody je v Zimbabwe fatální nedostatek. Vždyť až letos na jaře opět začaly cestovní agentury lákat turisty k Viktoriiným vodopádům na severozápadě země, které v letech minulých byly skoro vyschlé. Žádní ale kvůli covidu nepřijeli.

Nedostatek vody

Navíc vody ve veletoku Zambezi stále není dostatek. Největší vodní nádrž Kariba není zdaleka na plném stavu. A po jaře již moc nepršelo. U města Bulawayo, které leží v centrální části země, tři ze šesti přehrad s pitnou vodou kvůli slábnoucím dešťům poprvé v historii zcela vyschly. Voda na příděl se vydává v součtu pouze 12 hodin v týdnu.

„Problémy se změnou klimatu se začínají projevovat. Přítok do našich přehrad klesá každou sezonu,“ řekl pro CCIJ ředitelka technických služeb v Bulawayo Simela Dube.  Město potřebuje 150 megalitrů vody (150 milionů litrů) vody denně, k dispozici má jen 89 megalitrů.

Většinu navíc musí dovážet cisternami. Nedostatek pak nutí místní obyvatele, aby využívali i nebezpečné zdroje: nechráněné studny, kontaminované potoky a vrty. Místní občanská sdružení obviňují radnici, že dělá málo, radnice obviňuje z téhož stát. Videozáznamy CCIJ ukazují zoufalé obyvatele, kteří se nabourávají do funkčních částí vodovodního řadu s pitnou vodou.

To pak ovšem pro radnici znamená další finance, jichž má nedostatek, na jejich opravu. Tváří tvář rostoucí krizi požádala bulawayská radnice centrální vládu o finanční podporu, aby mohla mezi nejchudší domácnosti zdarma měsíčně rozdělit 5000 litrů vody. Zatím bez odezvy.

Kromě vody, průjmů a covidu sužuje Zimbabwe rovněž dlouhodobá ekonomická krize, která se táhne ještě z dob nechvalně známého prezidenta Roberta Mugabeho. Mezi další negativní aspekty lze snadno připočíst osmisetprocentní inflaci, bující korupci a černý trh. Přitom země leží na nerostném bohatství obrovského rozsahu. Třeba těžba zlata podle plánů vlády Emmersona Mnangagwy by měla nastartovat místní ekonomiku. 

Nejsou peníze na základní infrastrukturu

Jenže když jen kvůli jeho pašování přicházíte ročně o 1,5 miliardy dolarů, pak vám nezbývají peníze na vyřešení základní infrastruktury. Vidět to je i na elektřině. Vodní nádrž Kariba na Zambezi je vlastně jediným moderním zdrojem energie v zemi.

Když neprší, v zemi se nesvítí, nevaří. Zimbabwe zápasí s nedostatkem elektřiny od dubna 2019, kdy hladiny vody v řece prudce poklesly kvůli suchu, což ochromilo největšího dodavatele energie v zemi, hydroelektrárnu Kariba South.

Například výpadky v hlavním městě Harare byly i sedmnáctihodinové. Ty se ale podařilo státní firmě Zimbabwe Energy Regulatory Authority již loni vyřešit. Zvýšila totiž tarify. Nepřidala zdroje, nezvýšila efektivitu, jen jednu kilowatthodinu zdražila několikasetkrát. Cílem zvýšení cen bylo omezit spotřebu energie v domácnostech, uvést tarify do souladu s inflací a odstranit subvence, které si zimbabwská vláda nemůže dovolit. Částečně byl stanovený cíl splněn.

Nevaří a nesvítí

„I když se nás spojí více domácností, nemáme dost peněz, tarify jsou příliš vysoké. Takže nevaříme a nesvítíme. Zvládáme platit jen za provoz lednice a televize,“ řekl televizi Al Jazeera jednasedmdesátiletý Benjamin Musoro na své verandě v hararském předměstí Kuwadzana. Jen pro ilustraci. Učitel v Zimbabwe si vydělá přibližně 50 dolarů měsíčně, důchodce dostane necelých deset dolarů.

O pár set kilometrů západně zrovna stojí v Cowdray Parku, v předměstském epicentru průjmové infekce Bulawaye, jednadvacetiletá Anna Ndunová s tříměsíčními dvojčaty frontu na vodu z městské cisterny.

„Někdy se k pitné vodě nedostaneme i tři neděle. Pak musím převařovat vodu ze studny. Vždycky mám strach, zda nechytneme průjem, protože studna je jen kousek od kanalizační výpusti. Vodu navíc potřebuju i na mytí dvojčat, na praní plínek a vaření. Chodím pro ni denně dvakrát i třikrát. Je to od nás asi kilometr,“ říká pro CCIJ Ndunová s jedním dítětem na zádech, druhým na hrudi a s 20litrovým kýblem v ruce. Její manžel pracuje jako špatně placený nelegální těžař v 70 kilometrů vzdáleném v zlatém dole v Inyathi. Jeho výdělek jim neumožňuje si koupit kvalitním pitnou vodu ze soukromých vrtů.