Kliknutím zvětšíteČím je pro Čechy hrdý obhájce chodských práv Kozina, tím je pro Slováky Juraj Jánošík. S tím rozdílem, že zatímco známost Koziny nepřekročila české hranice, Jánošík je jako legendární zbojník uznáván i v Polsku, v Maďarsku, ve Slezsku, na Moravě, v Čechách nebo třeba i ve vzdálenějším Srbsku.
Již v roce 1921, tedy ještě za němé filmové éry, podtrhl jeho význam vůbec první slovenský celovečerní hraný film Jánošík, který tehdy natočilo filmové studio Tatra Film Corporation ve slovensko-americké koprodukci a jenž měl jednu premiéru v Praze, druhou v Chicagu a třetí v Žilině. V Polsku zpopularizoval slavného banditu v roce 1973 akční seriál s tehdejší velkou polskou hvězdou Markem Perepeczkem v titulní roli.
Přičteme-li k tomu dva slavné velkofilmy československé kinematografie a zatím poslední zpracování Jánošíkova příběhu od polské režisérky Agnieszky Hollandové s česko-slovensko-polskou hereckou účastí, zjistíme, že legenda spojená s někdejším zbojníkem opravdu výrazně překonala hranice prostoru i času, v němž působil. Skutečný životní příběh Juraje Jánošíka byl totiž až překvapivě krátký a je vlastně otázkou, proč se právě tento mladík stal tak symbolickou ikonou. Vždyť jako zbojník působil vlastně jen pouhé dvě sezóny od jara do podzimu.
Filmové ztvárnění popravy Jánošíka:
Čtyři Jurajové
Pověst o Jánošíkovi zpopularizoval v době národního obrození v 19. století Alois Jirásek. Pozdější lidový slovenský hrdina podle ní studoval původně na kněze a na zboj se dal poté, co místní pán nechal utýrat k smrti jeho otce. Soustředil kolem sebe družinu dalších „horních chlapců“, bohatým bral a chudým dával a unikal z každé léčky díky valašce dodávající mu síly za sto mužů a opasku s čarovnou žilkou, jenž ho prý činil nezranitelným. Až teprve zrádné vyzrazení těchto kouzel umožnilo panským hajduchům a pandurům Jánošíka zajmout. Slavný zbojník byl v Liptovském Mikuláši odsouzen k pověšení za žebro na hák a aby dal najevo, že se nebojí, těsně před popravou prý zpřetrhal železné okovy na nohách a šibenici s hákem třikrát obtančil.
Se skutečností se shoduje zhruba to, že byl opravdu souzen v Liptovském Mikuláši a skutečně zemřel pověšen na háku. Jinak to ale nebyl zběhlý student bohoslovectví, ale bývalý voják propuštěný z armády. Přičemž ještě předtím, než dal uniformě definitivně vale, stačil několikrát vyměnit válčící strany. Zbojničil jen krátce a svou zbojnickou družinu nezaložil, ale pouze převzal od jiného zbojníka. Jak to tedy vlastně s celým jeho životem bylo?
Narodil se pravděpodobně v roce 1688 na kopaničářské samotě u Jánošů, nacházející se asi čtyři nebo pět kilometrů do kopce od slovenské obce Terchová. Přesné datum jeho narození a pokřtění není jednoduché určit, protože v kronikářských záznamech obce Varín, kde byl pokřtěn, je uvedeno hned několik Jurajů Jánošíků narozených v podobné době: jeden byl pokřtěn 25. ledna 1688, druhý 16. května 1688, třetí 19. března 1691 a existoval dokonce ještě čtvrtý, jehož pokřtili 21. září 1694. První a třetí Juraj byli podle záznamů sourozenci, další dva měli každý své rodiče. Podle Růženy Antolové, autorky knihy Jánošík od skutečností k legendě, bylo jméno Juraj v Terchové velmi rozšířené, takže na tom, že ho rodiče dávali dalším a dalším synům, nebylo nic překvapivého.
V odpovědi na otázku, který z těchto čtyř Jánošíků se stal předobrazem legendárního zbojníka, se historici úplně neshodnou. Většinou bývá vylučován ten poslední, protože v takovém případě by byl Jánošík v době své popravy opravdu hodně mladý, ani ne dvacetiletý, a to se zdá přece jenom nepravděpodobné.
Nejslavnějším Jánošíkem v dějinách československého filmu byl nepochybně Paľo Bielik, bývalý četník a ochotnický herec, kterého pro film objevil režisér Jánošíka Martin Frič. Bielik si zahrál legendárního hrdinu ve filmu z roku 1935
Ze zbývající trojice upřednostňují historici vzhledem k nejčastěji zvažovanému roku narození 1688 spíše první dva. A protože podle soudního protokolu z doby Jánošíkova procesu měl Jánošík staršího bratra Jána (a nikde není zmiňován mladší bratr Juraj), předpokládá se, že tím „pravým Jurajem“ byl ten druhý, pokřtěný 16. května 1688. Tento názor alespoň zastává slovenský historik Rudo Brtáň.
Voják, který měnil strany
Další Jánošíkovy kroky životem už máme zdokumentovány lépe. Dětství prožil v době mezi dvěma velkými protihabsburskými povstáními, která vedla sedmihradská knížata Imrich Tököly a František II. Rákóczi (psaný někdy též jako Rákoci). Tato povstání byla součástí selských bouří proti robotě a vrchnostenskému útlaku, jež tehdy zachvátily celou střední Evropu, vyhladovělou a poničenou předchozí třicetiletou válkou. Právě všeobecná nespokojenost s panstvem a s chudobou venkovského života vedla k rozvoji zbojnictví a současně k tomu, že zbojníci byli u širokých lidových vrstev docela populární.
Tökölyho povstání bylo habsburskými vojsky potlačeno ještě před Jánošíkovým narozením a sám kníže byl donucen k útěku z Uherska. V době, kdy pozdější zbojník přišel na svět, už z celé rebelie zbýval jen Mukačevský hrad, jehož posádka vzdorovala Habsburkům až do roku 1688. V Terchové se mohlo v době Jurajova dětství o této vzpouře vyprávět, jinak však na něj neměla zřejmě žádný vliv.
Úplně jinak se to má s Rákocziho povstáním, které začalo v roce 1703 vydáním manifestu „Recrudescunt inclytae gentis Hungariae vulnera“, jímž tento kníže osvobozoval poddané, kteří budou bojovat pod jeho velením proti Habsburkům, od feudálních povinností včetně roboty. Pro lidi z Jánošíkova okolí znamenal tento dokument naději na lepší život, a mnozí se proto rozhodli se k rebelii přidat. Pravděpodobně včetně Jánošíka, jehož jméno se objevuje v seznamu povstaleckého pěšího pluku plukovníka Viliama Winklera, sepsaném v prosinci roku 1707.
Rákocziho povstání skončilo v roce 1711, ale Jánošík opustil podle pozdějších soudních protokolů rebelantskou armádu podstatně dříve, pravděpodobně po její porážce v bitvě u Trenčína, k níž došlo v srpnu 1708. V této bitvě byl nejspíše zajat, a jak bylo v té době poměrně obvyklé, po svém zajetí změnil strany a nechal se naverbovat do císařské armády (byla to možnost, jak si zachránit krk před popravou pro vzpouru).
Po svém prvním přeběhnutí byl zařazen do strážního oddílu působícího na Bytčanském zámku, kde sloužil mimo jiné i jako vězeňská stráž. A následovala jeho další změna stran: sblížil se totiž s vězněm Tomášem Uhorčíkem, zbojnickým kapitánem z horních Kysúc, jemuž zřejmě zprostředkoval spojení s jeho zbojnickou tlupou a možná mu i dopomohl k útěku, k němuž došlo ještě téhož roku (jak přesně ale Uhorčík uprchl, není známo, takže není ani jisté, zda mu Jánošík pomáhal. Je to ale pravděpodobné, protože oba muži se brzy poté znovu setkali a začali spolupracovat).
Z císařské služby vykoupili Juraje jeho rodiče a mladý veterán dvou armád se po čtyřech letech konečně vrátil domů. Krátce poté zaklepal u jeho dveří opět Uhorčík, jenž mu nabídl členství ve své zbojnické družině. „Jánošíkovým zbojnickým křtem se stal kolem 15. září 1711 přepad bohatých židovských kupců ve Vsetíně, od nichž zbojníci získali kořist v hodnotě 800 zlatých,“ uvádí slovenský web Plus jeden deň.
Zbojnickou přísahu vykonal Jánošík pravděpodobně kolem svátku svatého Michala, tedy 29. září 1711, krátce před další loupežnou výpravou na Moravu. Její slova údajně zněla: „Přísahám věčnému Bohu, Svaté Trojici, Panence Marii a všem božím svatým, že své tovaryše nevyzradím, neoklamu a neopustím ani ve štěstí ani v neštěstí. K tomu mi dopomáhej Bůh!“ Mladý zbojník konečně nastoupil cestu, která jej později učiní nesmrtelným.
Na zboji? Ani ne dva roky
Ačkoli pověst dělá z Jánošíka nejslavnějšího slovenského zbojníka všech dob, ve skutečnosti byla jeho zbojnická kariéra docela krátká a netrvala ani dva roky. Uhorčík, který se chtěl oženit, mu předal vedení své družiny ještě před zimou roku 1711 - potom se opravdu oženil a žil v obci Klenovec pod jménem Martin Mravec. K odchodu ho údajně kromě plánovaného sňatku přiměl i spor s jedním ze zbojníků s přezdívkou Hvízdal, který chtěl přepadnout faru ve Varíně, s čímž Uhorčík nesouhlasil.
Jánošík družinu skutečně převzal, ale je otázka, jak velké v ní měl slovo. Podle všeho si totiž s Uhorčíkem rozuměl a je pravděpodobné, že v otázce fary by asi zastával jeho stanovisko. Jak ale ukazují pozdější soudní protokoly, byl mimo jiné souzen právě za vraždu faráře, i když podle dostupných pramenů k ní nakonec došlo jinde a jinak.
„Když se vracel domanižský farář z Frivaldu 4. září 1712 a procházel přes Suchou, sehnul se u studánky, aby se napil vody. Tehdy na něj vystřelili dva zbojníci, protože se nechtěl nechat oloupit. Následkem postřelení farář dne 1. října 1712 zemřel. Tento čin připisovali Juraji Jánošíkovi u soudu v Liptovském Svatém Mikuláši v březnu roku 1713. Podle Jánošíkovy výpovědi faráře postřelil Turiak, zvaný Huncaga ze Staškova, a Plavčík z Dunajova. Podle soupisu zemřelých kněží nitranské diecéze Necrologium Dioecesies Nitriensis se tragická událost měla stát 8. září 1712, kdy se Juraj Vrtík vracel z Frivaldu, kde zpovídal poutníky,“ uvádí frivaldská brožura.
Jánošík u svého procesu doznal loupežení, ale odpovědnost za vraždu faráře odmítl a nedoznal se k ní ani na mučidlech. Je možné, že za tento zločin, který je nejtíživějším, jenž mu bývá připisován, opravdu nemohl.
Zajetí a smrt
Krátce po farářově zabití byl Jánošík poprvé dopaden a uvězněn v takzvaném hrachovském kašteli, tehdy se mu ale ještě podařilo podplatit stráže sýrem a liščími kožešinami, takže mohl utéct. Na zimu se uchýlil k Uhorčíkovi do jeho domácnosti, v březnu roku 1713 však byl dopaden znovu, a i s Uhorčíkem skončil opět ve vězeňské kobce.
Při soudním vyšetřování Jánošíka podrobili tzv. útrpnému výslechu, spojenému nejprve s lehčím a potom i s těžším mučením. Jeho mučitelé mu pálili kůži, zapichovali žhavé jehly pod nehty, drtili údy a natahovali jej na skřipec. Podle historika a archiváře Jozefa Kočiše se už toto mučení fakticky rovnalo rozsudku smrti. Jánošík je však snášel hrdinsky a navzdory ukrutným bolestem nikoho ze svých podporovatelů neprozradil, udal jen jméno údajných vrahů faráře.
Proces s oběma muži začal 16. března 1713 a už o den později byl vynesen rozsudek. Ten byl také ještě téhož nebo následujícího dne vykonán. Jánošíkovi kat na levé straně těla vrazil do těla dlouhý zahnutý hák, jehož konec znovu vyšel mezi žebry. Byla to velmi bolestivá smrt, která trvala dva až tři dny. Je přitom prakticky s jistotou vyloučené, že by po všem, co vytrpěl ve vězení, byl schopen pod šibenicí tancovat.
Faksimile soudního líčení se slovenským zbojníkem Jurajem Jánošíkem, souzeným v roce 1713 v Liptovském Mikuláši. Legendární hrdina byl popraven pověšením za žebro na hák
Na šibenici skončil také Uhorčík. Jméno kata ani místo popravy bohužel ani u jednoho z obou zbojníků známé není. Předpokládá se, že k exekuci došlo na městském popravišti Šibeničky a Liptovský Mikuláš si k ní (i k předchozímu mučení) pozval nejbližšího kata z Levoče, Banské Bystrice nebo Žiliny.
„Tohle byl velmi krutý trest. Vybrali si ho kvůli tomu, že jednak člověk dva tři dny umíral, čili to bylo to pomalé a kruté, jednak se poprava vždy vykonávala na veřejných místech při hlavních cestách, aby lidé mohli sledovat celé to divadlo hrůzy," řekla Diana Duchoňová z Historického ústavu SAV v anketě Největší Slovák.
1
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
