V červnu 1921 ovládal Irsko již tři roky teror, který vypukl po potlačení irského Velikonočního povstání britskou vládou na jaře 1916. Vůdci povstání byli popraveni, ale přeživší účastníci vyhlásili v roce 1919 v Irsku nezávislost a založili Irskou republiku. Britská vláda ji odmítla akceptovat, což vedlo doslova k válce.

Atentát a označení nepravého viníka

Knockcroghery, menší obec na východním břehu jezera Lough Ree uprostřed Irska, se v tomto dějinném sporu stala obětí vlastně omylem.

Vesnice se nacházela nedaleko města Athlon, na něž dohlížely britské policejní jednotky pod velením generála Thomase Lamberta. Irští povstalci bojující za nezávislost se rozhodli Lamberta unést a vyměnit za Seána MacEoina, jednoho z tehdejších vůdců Irské republikánské armády, zajatého v březnu téhož roku a odsouzeného k trestu smrti.

Takzvaný černohnědý, neboli příslušník britské policie, asistující během Irské války za nezávislost Irskému královskému policejnímu sboru. V ruce drží kulomet Lewis. Černohnědí se jim přezdívalo kvůli improvizovaným uniformám
IRA jí zabila dva muže. Britská policie se pomstila krvavě, odnesla to celá obec

K přepadu Lambertova vozu skupinou irských partyzánů došlo 17. června poblíž obce Glasson, akce však skončila tragickým neúspěchem; Lambertův řidič se pokusil partyzánským kordonem, který se vyhrnul na silnici před auto, prorazit rychlou jízdou, na niž někdo z povstalců zareagoval tím, že na auto vystřelil. Nezastavil je, ale generála zabil. Řidič zůstal nezraněn a dovezl vůz, v němž kromě Lamberta cestovala i jeho žena, až na policii, zatímco se partyzáni rozutíkali do všech stran.

Takový atentát nechtěla britská policie nechat jen tak a začala okamžitě pátrat po vinících. Její agenti poměrně rychle zachytili informaci, že za Lambertovu smrt odpovídají dobrovolníci IRA, kteří mají svou základnu v Gaileyském zálivu na kraji Knockcroghery.

Downing Street po nástupu Margaret Tchatcherové.do funkce premiérky. I přes ochranu se sídlo hlavy britské vlády stalo terčem útoku
Odpálíme je semtexem! Útok IRA mohl způsobit masakr, nevyšel ale podle plánu

Nebyla to pravda. Podle spisovatele Michéala O'Callaghana, který se irskou válkou za nezávislost podrobně zabýval, se britští policisté zmýlili a ukázali prstem na nepravého viníka – skuteční útočníci pocházeli z Westmeathu, tedy města na protilehlé, západní straně jezera Lough Ree a centra stejnojmenného hrabství. Knockcroghery neměla s atentátem nic společného.

Bohužel, vleklá válka a opakované oboustranně páchané násilnosti proměnily celé Irsko v sud střelného prachu a v takové atmosféře stačí i slabá jiskřička, aby došlo k ničivému výbuchu. Možné je i to, že Britové chtěli splatit smrt policejního velitele demonstrativním aktem násilí, jež by odradilo ostatní povstalce od myšlenky podobnou akci zopakovat. Právě v tom se osud Knockcroghery podobal Lidicím, které byly nacisty vypáleny v odvetě za zabití Reinharda Heydricha československými parašutisty, přestože s touto odbojovou akcí neměly ve skutečnosti nic společného.

Děsivá pomsta opilců

Ať tak či onak, brzy ráno 19. června 1921 dorazily do vesnice k místnímu kostelu svatého Patrika čtyři náklaďáky plné „černohnědých“ (Black and Tans). Šlo o příslušníky zvláštních policejních jednotek, často válečné navrátilce, kteří měli v Irsku pomáhat standardní britské policii. Černohnědí se jim říkalo podle barvy jejich uniforem sešité improvizovaně z částí uniforem britské armády a královské policie. Byli to velmi často brutální a nedisciplinovaní muži, což se mělo bohužel ukázat i v tomto případě.

Podle O'Callaghana byli všichni „černohnědí“ zasahující v obci už při příjezdu úplně opilí a velmi agresivní. Ve vsi vypukl okamžitě chaos a teror. Muži, maskovaní škraboškami, začali střílet do vzduchu, vyrážet dveře domů a vyhánět lidi ven. Řada obyvatel byla ještě v nočních košilích.

Marie Šupíková
Poslední rozhovor zesnulé Marie Šupíkové pro Deník: Ve světě je hodně utrpení

Domy ve vesnici byly většinou chudinská stavení s doškovými střechami. Černohnědí je za pomoci benzínu snadno zapálili. Brzy byla řada domů v jednom plameni.

Ne všichni obyvatelé se ale dali jen tak. Odvážně se zachovala například vdova Mary Murrayová, která čelila opilým agresorům obklopená svými sedmi dětmi a na jejich řev, ať „okamžitě vypadne, protože ten barák shoří“, odpověděla, že v tom případě ho musí zapálit i s ní a s dětmi uvnitř. Její klidný hlas na velitele černohnědých zapůsobil, takže rozkázal svým mužům, ať nechají ženin dům být.

Ostatní ale takové štěstí neměli. Jejich domy hořely, oni se třásli na ulici v lehkém oblečení a opilci zatím projížděli odshora dolů vesnicí a stříleli nazdařbůh kolem sebe. Kromě čtyř domů byly do následujícího rána všechny ostatní vypáleny do základů.

Partyzáni na Valašsku
Nacistické řádění na Valašsku: masové vraždě zabránila kuchařka z fary

Protože nešlo ani zdaleka o první podobný čin (v září 1920 vypálili černohnědí například celé irské městečko Balbriggan), zareagovalo na ně velmi rozsáhle veřejné mínění. Kromě všeobecného odsouzení útočníků přišla z řady míst světa velká materiální pomoc lidem, kteří přišli o domovy. Vesnice byla s pomocí vládních grantů znovu postavena.

Irský povstalec Seán MacEoin, jenž vlastně nevědomky rozpoutal celou událost, byl nakonec na základě irsko-britských dohod z cely smrti propuštěn. Zemřel až v roce 1973 ve věku 80 let.