Gjandža, s přibližně 330 tisíci obyvatel druhé největší město Ázerbajdžánu, leží sto kilometrů od Náhorního Karabachu. V dobách sílícího konfliktu se ale i tato vzdálenost ukázala být příliš málo na to, aby byli obyvatele města ušetřeni válečných hrůz. Alespoň ne minulou neděli, prvního dne nejistého přiměří. 

Podle ázerbajdžánského ministerstva zahraničí přišlo při raketovém útoku arménských sil na obytnou čtvrt města o život nejméně devět lidí, další utrpěli zranění. Arménie sice zprávy o porušování přiměří popřela, poničené domy a ulice pokryté roztříštěným sklem ale dávají za pravdu Ázerbajdžánu. 

Své o tom ví i šedesátiletá Nushabe Haiderová, která se na ulici ocitla jen v šátku, pantoflích a svetru ledabyle přehozeným přes noční oblečení. "Opustila jsem domov v tom, co mám na sobě. Sotva jsem utekla. Bylo to hrozné," popisuje pro zpravodajský server BBC žena, která se zjevně stále nevzpamatovala z utrpěného šoku. 

"Arméni by měli pokojně odejít. Nechceme válku, chceme jen osvobodit svoji vlast," říká. Potvrzuje tak, že většina Ázerjbajdžánců považuje Náhorní Karabach za své území, které je okupováno.

Stejný postoj ostatně zastává i mezinárodní společenství. Karabachští Arméni zde sice vyhlásili samostatný stát, ten ovšem nikdo oficiálně neuznal. 

Historická křivda 

Dvaadvacetiletý Ihtijar Rasulov na první pohled upoutá svou vyholenou hlavou, která je v rozporu s celkovým vzhledem člena boybandu. Náhorní Karabach sice nikdy na vlastní oči neviděl, říká však, že je v boji o něj položit život. 

"Chci bojovat za svůj národ a vlast," svěřuje se Ihtijar BBC. "V té oblasti kdysi žili můj otec, moje matka i můj dědeček. A můj bratr se právě účastní bojů," dodává s tím, že sám nedávno vstoupil do armády. 

Mladík dnes žije ve zchátralém bytovém komplexu plném rodin, které na počátku devadesátých let minulého století uprchly z Náhorního Karabachu. Vyrůstal tak v prostředí, kde se připomínaly historické křivdy a nepřátelství s Arménií se doslova stalo součástí jeho DNA. 

"Karabach je Ázerbájdžán. Když tam přišli Arméni, provedli mým lidem spoustu špatného. Samozřejmě jsem u toho nebyl, protože jsem v té době ještě nebyl na světě, ale slyšel jsem, jak to bylo," říká Ihtijar. 

Návrat domů 

To jeho soused Asef Haqverdijev je jedním z veteránů války o Náhorní Karabach. "Je mi 51 - a jsem připraven zemřít pro svou zemi," prohlašuje. "Do války jsem poslal i svého syna. I kdyby celá moje rodina zemřela, kdybychom všichni museli zemřít, nevzdáme se ani centimetru naší země," varuje.  

Stejný názor zastává i stařenka Ajbeniz Djaffaravová z Terteru, který se nachází nedaleko Náhorního Karabachu. Z města navzdory četným útokům odmítá odejít a společně se svými příbuznými, včetně šestiměsičního vnuka Farize, se uchýlila do podzemního úkrytu. 

"Na tohle čekáme 28 let. Jsem nadšená z toho, že k tomu došlo. Můj syn i vnučka bojují v první linii, my zůstává v úkrytu, kde čekáme na naše vítězství. Poté se konečně vrátíme do naší země, tvrdí Ajbeniz s úsměvem na rtech. 

Nechtěné příměří 

Hlavní otázkou tedy zůstává, jestli může vůbec fungovat oficiálně vyhlášené příměří, jehož zprostředkovatelem bylo Rusko. Málokdo tomu věří, mnozí Ázerbajdžánci si ho navíc ani nepřejí, upozornil zpravodajský server BBC. 

Právě v době, kdy již příměří vstoupila v platnost, byl dům Ašota Agajanjana zasažen raketou dlouhého doletu. Zatímco podlaha obývacího pokoje je i po několika dnech poseta kusy skla a omítky, koupelna a kuchyně byly doslova vymazány ze zemského povrchu. 

"Arméni a Ázerbajdžánci spolu nikdy nebudou žít v míru," uzavírá muž, kterému život zachránila jen náhoda. V době dopadu rakety, jejíž fragmenty později našel v zahradě, byl totiž společně se svými syny ve sklepě. 

Válka o Náhorní Karabach propukla v únoru 1988 ve stejnojmenné enklávě v jihozápadním Ázerbajdžánu mezi Arménií a Ázerbajdžánem. Vleklý konflikt vyústil na obou stranách k etnickým čistkám. Ačkoli je od 12. května 1994 podepsáno příměří, obě strany se navzájem v omezené míře vojensky napadaly i v následujících letech.