Do paměti lidí ve střední a východní Evropě se vepsal jako muž, který pomohl zbourat železnou oponu a porazil Sovětský svaz. Američané v posledních letech však vnímají Ronalda Reagana především prostřednictvím jeho srovnávání s Donaldem Trumpem, který při svém tažení do Bílého domu od svého kolegy v mnohém opisoval.

Ronald a Donald

Jak Reagan, tak Trump byli při svém nástupu nejstaršími kandidáty na funkci amerického prezidenta v historii. Když byl Reagan poprvé uveden do funkce, bylo mu 69 a stal se nejstarším prezidentem, který se v prvním volebním období ujal úřadu. Překonal ho právě až Trump, jenž se stal prezidentem jako sedmdesátiletý.

K vnější podobnosti obou mužů patřilo také to, že oba si ještě před kandidaturou prošli rozvodem a dalším sňatkem – Trump dokonce dvěma. V jejich manželkách ale již rozdíl byl – Nancy Reaganová, za svobodna Davisová, měla na rozdíl od Melanie Trumpové na svého muže v politických otázkách velký vliv, pomáhala stavět jeho předvolební kampaně a ovlivňovala také výběr jeho nejbližších spolupracovníků. Navenek však ponechávala tvorbu politických názorů na svém muži, sama politické rozhovory neposkytovala.

Oba muži dále založili svůj vzestup na tom, že propojili politickou kariéru s popularitou v oblasti showbyznysu, jíž dosáhli ve svém předchozím životě. Trump měl za sebou kariéru výstředního miliardáře, jenž se často objevoval na filmovém plátně i televizních obrazovkách v nejrůznějších cameo roličkách, Reagan byl původní profesí filmový a televizní herec, kde často ztvárňoval hrdinské a velitelské typy. Schopnost hrát takové hrdiny pak použil při postupném budování politické kariéry k „převtělení“ a vytváření podobného typu i v politických funkcích.

Trumpovi příznivci tuto jeho „podobnost“ s Reaganem často vyzdvihovali, nemělo by se však zapomínat na to, že „Ronald“ měl na rozdíl od „Donalda“ daleko bohatší politické zkušenosti – po dvě funkční období byl guvernérem Kalifornie a ještě předtím působil ve funkci prezidenta hereckých odborů. Také se dá říci, že realističtěji vnímal svět kolem sebe – například razil zásadu, že předpokladem svobodné země je svobodný tisk, zatímco Trump jakékoli zprávy, které se mu nelíbily, zuřivě napadal jako fakenews.

Byl to také Reagan, kdo jako první vsadil ve své prezidentské kampani na slogan „Pojďme udělat Ameriku opět skvělou“. V jeho případě to znamenalo soustředit se zejména na obnovení ekonomické síly Spojených států.

První pokus o Bílý dům

V čem se Reagan Trumpovi naopak částečně blížil, bylo to, že i on nasadil při svém nástupu ostrý konfrontační styl. To se ukazovalo zejména při jeho televizních debatách s prezidentem Jimmym Carterem, kde, ač ve skutečnosti starší než Carter, působil jako mladší než jeho soupeř a udílel mu ránu za ranou: vyčítal mu zejména slábnoucí ekonomiku a neschopnost vyřešit íránskou krizi (o té bude ještě řeč).

Nebylo to poprvé, o tuto cestu zvolil, protože o prezidentský stolec se poprvé pokoušel již v roce 1976, kdy coby konzervativní kandidát vyzval prezidenta Geralda Forda. Poté, co prohrál primárky v New Hampshire a na Floridě, potřeboval výrazně zaujmout a zvolil přímý útok: Zásadně se postavil proti připravovanému předání Panamského průplavu Panamě, napadl působení Henryho Kissingera na ministerstvu zahraničí a ostře zkritizoval Fordovu politiku détente vůči Sovětskému svazu – sám volil proti komunistickému hnutí vyhraněně konfrontační tón.

Ofenzívní přístup ho posunul k vítězství v primárkách v Texasu a Kalifornii, ale nestačil na celkové vítězství. Nakonec poměrně těsně prohrál v poměru hlasů 1187 pro Forda ku 1070 pro něj, ale odnesl si zkušenost, kterou později zúročil.

Ani Ford však nepřetavil své vítězství nad Reaganem v prezidentské znovuzvolení a byl poražen demokratem Jimmym Carterem – na jeho porážce se mohla podílet skutečnost, že omilostnil svého předchůdce ve funkci Richarda Nixona, donuceného předčasně odstoupit kvůli aféře Watergate. Fordova milost uchránila Nixona před případným trestním stíháním, ale americkou veřejností byla přijata velmi nevlídně jako politické čachrování.

Ve stínu Íránu

Prezidentskou kampaň o čtyři roky později, v roce 1980, zase výrazně poznamenala íránská krize, která začala 4. listopadu 1979.

Když íránská islámská revoluce pod vedením ajatolláha Rúholláha Chomejního svrhla šáha Muhammada Pahlavího, uchýlil se sesazený šáh do Spojených států. To pobouřilo zfanatizované militantní íránské studenty, kteří násilím obsadili americké velvyslanectví v Teheránu a zajali jeho osazenstvo coby rukojmí.

Šesti Američanům se podařilo z ambasády uprchnout a ukrýt se v domě kanadského velvyslance, odkud je později vysvobodila CIA za použití unikátního plánu, kdy předstírala, že Hollywood natáčí v Íránu film. Tento trik se zdařil a celé šestici bylo umožněno coby „členům filmového štábu“ z Íránu vycestovat – v roce 2012 inspiroval tento příběh vznik filmu Argo s Benem Affleckem v hlavní roli.

Dalších 52 pracovníků velvyslanectví však zůstalo v íránském zajetí a Chomejní odmítal jednat o jejich propuštění.

Carter se pokusil v dubnu 1980 vyřešit situaci vojenskou záchrannou operací, ta ale skončila katastrofou – osm amerických vojáků bylo zabito a ani jedno z rukojmí se nepodařilo vyprostit. O tři měsíce zemřel bývalý šáh v Egyptě na rakovinu, ale krize pokračovala. V té době také běžela již naplno prezidentská kampaň, v níž Ronald Reagan coby republikánský kandidát demokrata Cartera kvůli situaci v Íránu ostře napadal.

V listopadu 1980 Carter prezidentské volby prohrál. Brzy na to došlo v jednáních mezi USA a Íránem k obratu. V den Reaganovy inaugurace, pár minut poté, co nový prezident dokončil svůj dvacetiminutový inaugurační projev, oznámila Íránská islámská republika, že rukojmí propouští.

Toto načasování vedlo záhy ke konspirační teorii, že se Reaganův volební štáb spikl s Íránem a výměnou za různé protislužby přiměl Chomejního odložit chystané propuštění rukojmí o několik měsíců, aby je předchozí prezident nemohl v kampani použít.

Reaganova aféra

Taro spiklenecká hypotéza nezískala zpočátku nijak velký ohlas, mimořádné pozornosti se jí však dostalo v roce 1986, kdy vypukla aféra Írán-Contras.

Šlo o zjištění, že Reaganova administrativa prodávala Íránu, válčícímu s Irákem, ilegálně zbraně, přestože byl na seznamu zemí podporujících terorismus a export zbraní byl do něj zakázán.

Výtěžek z tohoto kontrabandu pak sloužil k finanční podpoře protivládních povstalců Contras v Nikaragui. Okamžitě se objevily úvahy, že právě příslib prodeje zbraní – a dále odblokování zmrazených íránských aktiv v hodnotě bezmála osmi miliard dolarů – byly hlavním důvodem, proč Írán s Reaganovými lidmi na propuštění rukojmí spolupracoval.

Případem se zabývaly obě komory amerického Kongresu, jejich šetření však dospěla k závěru, že tyto úvahy jsou neprůkazné. Reagan 20. ledna 1981 vstoupil do Bílého domu, kde zůstal až do roku 1989. S jeho jménem se navždy spojil pád Berlínské zdi a postupné zhroucení celého východního komunistického bloku.