Kliknutím zvětšíteNa jedné straně člen komunistické mládeže, odnože francouzské komunistické strany, která až do napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem nijak aktivně proti německým okupantům ve vlastní zemi nevystupovala, naopak by se mnohé její kroky daly považovat za kolaboraci s nepřítelem. Na straně druhé idealistický a morálně pevný mladík, který tváří v tvář smrti - z rukou těchže německých okupantů - jednal s nezpochybnitelnou odvahou a jehož poslední slova zachycená na motácích inspirovala mnohé další odbojáře k aktivnímu odporu.
Ačkoli je to zvláštní, tyto dvě charakteristiky, jakkkoli mohou znít protichůdně, popisují obě téhož člověka: sedmnáctiletého pařížského studenta Guye Môqueta, mladíka, jenž se po své předčasné smrti stal jedním ze symbolů francouzského odboje. Jak se to vlastně přihodilo a kdo vůbec Guy Môquet byl?
Otec jako vzor
Guy Môquet se narodil v Paříži 26. dubna 1924 v rodině komunistického funkcionáře a pozdějšího poslance Prospera Môqueta, jehož politická orientace zásadně ovlivnila i syna. Guy cítil ke svému otci hlubokou synovskou lásku, soudě podle písemností, které po sobě zanechal, upřímně věřil i jeho komunistickým ideálům.
Jeho otec vstoupil do francouzské komunistické strany dva roky po synově narození a v roce 1936 byl coby politik zvolen za 17. pařížský obvod do poslanecké sněmovny. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku se angažoval ve prospěch španělského komunistického hnutí a přestěhoval se i s rodinou do akvitánské obce Hendaye v pyrenejsko-atlantickém departementu, aby mohl se španělskými komunisty udržovat kontakt.
Když Daladierova vláda rozpustila po vyhlášení války Německu 26. září 1939 francouzskou komunistickou stranu, podílel se Môquet starší na právní konstituci nového rolnicko-dělnického hnutí, jež mělo v parlamentu nahradit komunisty. Schvaloval také sovětsko-německý pakt o vzájemném neútočení, v západních zemích ostře kritizovaný.
V říjnu 1939 byl Prospěr Môquet zatčen a v lednu 1940 zbaven poslaneckého mandátu. Následoval soudní proces za zavřenými dveřmi, v jehož rámci byl spolu s 35 spolustraníky odsouzen pařížským vojenským tribunálem k pětiletému vězení a zaplacení pokuty čtyř tisíc franků za porušení dekretu o rozpuštění komunistických organizací a propagaci hesel Třetí internacionály.
Následoval květnový německý bleskový útok na Francii a měsíční bitva, v jejímž průběhu vstoupily německé jednotky již 14. června do Paříže. Brzy na to Francie kapitulovala.
Kolportér v ilegalitě
Jednání francouzských komunistů v této těžké chvíli příliš vlastenecky nepůsobilo. "Vedoucí představitelé francouzské komunistické strany vstoupili mezi červnem a srpnem do jednání s Němci, aby od ních získali povolení ke znovuvydávání svého deníku L'Humanité, zakázaného od 26. srpna 1939. V nalezených dokumentech z té doby komunisté připomínají svou podporu německo-sovětského paktu: ‚Tím, že jsme pracovali pro Sovětský svaz, jsme tedy nepřímo pomáhali i vám‘ a slibují Němcům: ‚Nebudeme dělat nic pro vás, ale ani proti vám,‘" popisuje tehdejší přístup francouzských komunistů François Marcot, univerzitní profesor z Univerzity Franche-Comté, na stránkách francouzské Nadace odporu.
Němci vydávání L'Humanité nepovolili, a deník se tedy šířil ilegálně. Právě tehdy se do odbojového hnutí zapojil i Guy, který se stal jeho tajným kolportérem. Deník sice kritizoval francouzský kolaborantský vichystický stát, ale ani ne tak kvůli kolaboraci samé, jako spíš pro jeho kapitalistické uspořádání. Oslavoval také Stalina a Sovětský svaz a odsuzoval válku jako imperialistickou. Dá se říci, že fandil spíše tehdejší Stalinově politice, než domácímu podzemnímu odboji nebo francouzským zahraničním jednotkám, které se začaly formovat v Británii pod velením Charlese De Gaulla.
Šestnáctiletý mladík měl ale právo tyto nuance nevnímat a jeho zapojení do ilegální sítě distributorů L'Humanité bylo bezpochyby odvážné. Zřejmě však nebyl dost opatrný, takže ho 13. října 1940 ve stanici metra Gare de l'Est tři policisté při tajné roznášce novin zatkli. Přísnějšímu postihu tehdy díky svému nízkému věku unikl, protože soudní zmocněnec pro mládež rozhodl o tom, že nemusí do vězení, a vrátil ho podmínečně matce.
To ale neznamenalo úplné propuštění. Jelikož Môquet spadal do kategorie osob podezřelých z ohrožování národní bezpečnosti, mohl ho pařížský prefekt při jakémkoli podezření okamžitě nechat znovu zatknout a internovat. A právě to se také 15. května 1941 stalo. Tentokrát Guy už propuštěn nebyl a putoval do vězeňského tábora Choisel v Châteaubriant, kde bylo zadržováno mnoho francouzských komunistů.
V červnu 1941 napadl Hitler Sovětský svaz a přístup komunistů k protifašistickému odboji se ve všech okupovaných zemích včetně Francie rázem změnil. Začala je zajímat situace na frontách a válka pro ně přestala být imperiálním střetem odlidštěných mocností, ale stala se i jejich osobní záležitostí. V Choiselu tomu nebylo jinak. Blížila se však tragédie.
Poker se smrtí
Mezi oblasti, v nichž od začátku německé okupace nepřetržitě docházelo k ozbrojeným srážkám s odhodlanými odbojáři, patřilo město Nantes v západní Francii, spadající pod přímou kontrolu nacistů.
Okupačním velitelem města se stal německý inženýr a důstojník wehrmachtu Karl Hotz, který hned na první demonstrace odpověděl násilím. Když 13. srpna 1941 vyšla do ulic Nantes stočlenná skupina demonstrantů zpívajících francouzskou národní hymnu Marseillaise, zahájili do ní němečtí vojáci palbu, dva protestující mladíky zadrželi (z toho jednoho zraněného) a Hotz je nechal pro výstrahu oba popravit.
Odbojáři v odvetě za tuto popravu zastřelili prvního představitele okupační správy, Alfonse Mosera z německé námořní služby, a ve městě se rozpoutal jakýsi hrůzný poker se smrtí mezi okupanty a odbojem, v němž jako by se obě strany trumfovaly, která té druhé zatopí víc.
Za Moserovu smrt nechal Hotz popravit šest rukojmí, odbojáři na to okamžitě odpověděli zastřelením velitele německé přepravy Ernsta Hoffmanna.
Hotz tedy nařídil postřílet 10 dalších rukojmí, načež odboj provedl atentát na kapitána wehrmachtu Wilhelma Schebena, a to zvlášť demonstrativním způsobem; když si Scheben vyšel 15. září na procházku po městském bulváru, rozstříleli ho atentátníci pálící z kolemjedoucího auta.
Hotz nařídil ještě týž den zastřelit 12 rukojmí z řad zadržovaných komunistů - a tím konečně podepsal rozsudek smrti sám sobě. K popravě tuctu komunistických mučedníků došlo 20. září a přesně měsíc na to, 20. října 1941, zastřelili Hotze tři atentátníci, vyslaní na tuto akci ozbrojeným křídlem francouzské komunistické strany z Paříže.
Všichni tři si počkali na vraždícího německého velitele před osmou ráno poblíž jeho pracoviště, které se nacházelo nedaleko nanteské katedrály. Hotz byl zasažen dvěma výstřely z revolveru do zad a zemřel na místě, zatímco atentátníci uprchli. Hotzovu doprovodu, dalšímu důstojníkovi wehrmachtu kapitánovi Wilhelmu Siegerovi, zachránilo život to, že se revolver jednoho z odbojářů zasekl.
Padesát za jednoho
Na tuto popravu odpověděla již přímo kolaborantská vláda maršála Phillipa Pétaina, sídlící ve Vichy. Její ministr vnitra Pierre Pucheu vybral 50 komunistických vězňů (zdůvodňoval to tím, že se tak chtěl vyhnout zastřelení "50 dobrých Francouzů") a vydal je k odvetné exekuci. Patřilo mezi ně 18 komunistů uvězněných přímo v Nantes, dalších pět nanteských komunistů, kteří byli vězněni v Paříži - a také 27 členů komunistického hnutí zadržovaných v Châteaubriant. Včetně Guye Môqueta.
O dva dny později bylo všech 27 mladých vězňů v Châteaubriant naloženo na nákladní vozy, převezeno přes město na nedalekou střelnici a předvedeno po třech devítičlenných skupinách před popravčí četu.
Podle dochovaných svědectví se všichni odsouzení chovali po celou dobu nesmírně statečně. Při cestě přes město zpívali Marseillaisu, tváří v tvář popravčím odmítli nechat si zavázat oči a jeden po druhém umírali s výkřikem "Vive la France" ("Ať žije Francie") na rtech.
Svědkem jejich poslední cesty byl francouzský kněz Moyon, jenž později tlumočil jejich poslední vzkaz: "Umíráme za život… Naše oběť nebude zbytečná a víme, že jednoho dne přinese své ovoce."
Symbol odporu
Guy Môquet, nejmladší ze všech popravovaných, byl zastřelen v 16 hodin. A tím vlastně začal jeho druhý život: život legendy francouzského odboje a inspirujícího vzoru pro ostatní.
Proč se tak stalo? Z obdobného důvodu, proč se obdivovanou a respektovanou hrdinkou stala Anna Franková a proč byl v někdejším Československu vybrán za symbol protifašistického odporu Julius Fučík - také Guy Môquet totiž po sobě stačil nechat literární odkaz. Už během svého věznění skládal odbojové básně, a ještě v den popravy stihl kromě motáku citovaného v úvodu textu sepsat dopis svým rodičům a sourozencům, jehož tklivý a upřímný tón dojímal Francouze během války i řadu let po ní.
"Moje drahá maminko, můj zbožňovaný bráško, můj milý tatínku! Chystám se na smrt. Moc vás prosím, a zvlášť Tebe, maminko, abyste byli stateční. Sám jsem (odvážný, pozn. red.) a chci být stejně jako ti, kdo šli přede mnou. Opravdu rád bych žil, ale z celého srdce si přeji, aby má smrt nebyla zbytečná. Neměl jsem čas obejmout Jeana. Své dva bratry Rogera a Rina jsem objal, ale jeho jsem bohužel nemohl. Doufám, že vám pošlou zpátky všechny mé věci, mohly by se hodit Sergeovi, který, jak věřím, je bude jednou nosit s hrdostí. Tobě, tatínku, kterého jsem stejně jako maminku tolikrát zarmoutil, dávám naposledy své sbohem. Chci, abys věděl, že jsem se ze všech sil snažil kráčet v Tvých stopách. Poslední sbohem vzkazuji i všem svým přátelům, bráškovi, kterého velmi miluji, ať studuje, ať se dobře učí, aby se stal později mužem. Můj život bude krátký, nelituji ničeho než toho, že vás opouštím. Maminko, moc Tě prosím, abys mi slíbila, že budeš statečná a překonáš svou bolest. Víc už nemohu, zanechávám vás tu všechny a líbám vás z celého srdce. Buďte stateční!"
Ještě za války se stal Guy Môquet i díky tomuto dopisu ikonou francouzského hnutí odporu, a to nikoli pouze komunistického. Důkazem je odbojová skupina francouzské křesťanské zemědělské mládeže, která se zformovala v roce 1942 v oddíl Francouzských střelců a partyzánů (FTPF). Poté, co se dozvěděla o Môquetově příběhu, přejmenovala se začátkem roku 1943 na jeho počest na skupinu "Guy Mocquet" (s chybným pravopisem).
Předmět politického sporu
V roce 2007 se stal francouzským prezidentem Nicolas Sarkozy, a po svém nástupu do funkce navrhl, aby se Môquetův dopis četl ve výroční den jeho popravy ve všech francouzských školách veřejně. Jeho návrh však vyvolal velkou veřejnou kritiku. Podle oponentů šlo o populistické levicové gesto, které by narušilo politickou neutralitu francouzských škol, a historici začali v této souvislosti znovu poukazovat na to, že Môquet jako disciplinovaný komunista nebojoval za svobodu francouzského národa, ale za diktaturu proletariátu.
Profesor Marcot z Univerzity Franche-Comté přispěl do této debaty vzpomínkou na jiného sotva plnoletého mučedníka, jímž byl student besançonského gymnázia Henri Fertet, člen již zmíněné skupiny Guy Mocquet.
Fertet byl Němci dopaden 3. července 1943 a dne 15. září téhož roku byl odsouzen k trestu smrti za celou sérii odvážných odbojových akcí: opakovaný útok na německé hlídky, sabotáž na stožáru vysokého napětí a za útok na německého celního komisaře. Spolu s 15 spolubojovníky byl popraven 26. září 1943.
"Poprava 16 odbojářů v citadele v Besançonu 26. září 1943 se bolestně podobá té v Châteaubriant: stejnou odvahou mužů, zpívajících Marseillaisu, stejným vlasteneckým zápalem i stejnými emocemi mezi obyvatelstvem," napsal profesor Marcot. Připomněl také, že také Fertet, stejně jako Môquet, napsal před smrtí své rodině hluboce citový dopis, který se stal inspirací pro ostatní.
"Tak jsou ve smrti spojeni: mladý komunistický rukojmí a mladý křesťanský odbojář. Jejich poslední dopisy nás hluboce dojímají. Jako matek a otců, dcer a synů, přátel a blízkých se nás hluboce dotýká jejich apel na naši lásku a hodnoty. Jako občanům nám kladou otázku: Co jsme udělali s jejich ideálem solidarity? Jaký význam jsme dali jejich smrti?" uzavírá Marcot.
3
3
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
