Tragédie v Cambridge: hořící vlak mohl rozmetat město, dva muži se obětovali

Exploze v kanadském přístavu Halifax, k níž došlo v roce 1917, se zapsala do historie jako nejhorší výbuch způsobený člověkem před odpálením atomové bomby. Dne 6. prosince začala v tomto přístavu hořet po srážce s jiným plavidlem francouzská nákladní loď Mont Blanc, převážející přes 2400 tun výbušnin. Následný výbuch srovnal přístav spolu s přilehlou částí Halifaxu se zemí, bezprostředně zabil dva tisíce lidí a další tisíce zranil, z nichž ještě tisícovka zraněním podlehla.

Prokletý Huascarán: O smrti československých horolezců rozhodla shoda okolností

O sedmadvacet let později mohl velmi podobný osud postihnout i britské městečko Soham v nemetropolitním hrabství Cambridge. Že se tak nestalo, byla především zásluha dvou železničních zřízenců, jednoho strojvůdce a jednoho topiče. 

Hořící vagón

Dne 2. června 1944 vyjel čtvrt hodiny po půlnoci ze seřaďovacího nádraží Whitemoor poblíž města March v hrabství Cambridge těžký nákladní muniční vlak, převážející ve 44 vagonech celkem 400 tun výbušnin a v dalších sedmi vagonech různé součásti vojenské techniky. Vlak táhla lokomotiva, kterou řídil jedenačtyřicetiletý strojvůdce Benjamin Gimbert, jenž měl k ruce dvaadvacetiletého topiče Jamese Nightalla. Na bezpečnost přepravy dohlížel vlakvedoucí Herbert Clarke.

Zhruba o půldruhé hodiny později vjel vlak do stanici Soham. V té době si strojvůdce Gimbert při pohledu za sebe všiml, že z muničního vagonu za lokomotivou, naplněného 10 tunami výbušnin (konkrétně 44 bombami, z nichž každá vážila 227 kilogramů), šlehají plameny. Strojvůdce okamžitě zastavil vlak a pověřil topiče Nightalla, aby odpojil hořící vagón od zbytku vlaku. Nightall to bez váhání v krátké době zvládl, přestože oheň se rychle šířil. 

Jako apokalypsa. Před 35 lety exploze rozervala tankery, hořelo i moře s těly

Gimbert se pak pokusil za Nighttallovy asistence odtáhnout hořící vůz co možná nejdále od ostatních vagónů, napěchovaných stejně jako ten první explozivním materiálem. Zvládli poodjet 128 metrů a stále ještě neminuli nástupiště sohamského nádraží, když vagón vybuchl… Obrovská exploze okamžitě zabila Nightalla a zasáhla také hradlaře Franka Bridgese, jenž podlehl následkům zranění následující den. Gimbert sám byl těžce zraněn, ale přežil. Exploze otřásla také vlakvedoucím Herbertem Clarkem, ten však i přesto dokázal přes hradlo vyslat varovnou zprávu o tom, co se stalo. 

Kromě této čtveřice bylo těžce zraněno ještě pět mužů a dalších 22 lidí si odneslo drobná zranění. Výbuch také zničil domy v okolí trati a připravil několik desítek rodin o domov.

Kdyby to neudělali, Soham by neexistoval

Pohotová a obětavá Gimbertova a Nightallova reakce zabránila tomu, aby explodoval celý vlak, což by přineslo ztráty nesrovnatelně horší. "Kdyby k tomu došlo, Soham by už neexistoval," popsal tyto možné důsledky před časem pro BBC historik cambridgeského hrabství Mike Petty.

Před 40 lety spustila Hora sv. Heleny apokalypsu. Za senzaci se platilo životem

"Můj dědeček mi vyprávěl, že kdyby si ten strojvůdce nevšiml hořícího vagónu za lokomotivou, byla by z toho mnohem horší katastrofa a město by ji vůbec nepřežilo," potvrdil tento názor jeden z obyvatel Sohamu.

Na katastrofu vzpomínala v pořadu BBC také Kay Sinclairová, jejíž otec byl v Sohamu hasičem. V době neštěstí nebyl ve službě, ale přesto se vydal okamžitě na pomoc: "Vzpomínal, že se plazil do kráteru, v němž zůstal vagón s lokomotivou ležet, a vytáhl odtamtud tělo Jamese Nightalla. Musel také zkontrolovat ostatní muniční vozy, protože panovala obava, že také vybuchnou.

Peklo v klášteře. Pád stíhačky uvěznil jeptišky v ohni, ze svědectví mrazí

"Byla to strašná rána a čekali jsme další, protože jsme si mysleli, že nás bombardují," vypovídala pro BBC sedmaosmdesátiletá June Stittleová, jíž bylo v té době dvanáct. "Strop nám spadl na hlavu a okna se vysypala do místnosti, postele zasypala suť a sklo."

Ačkoli výbuch způsobil značné škody, podařilo se správě britských železnic už za 18 hodin znovu zprovoznit trať pro nákladní dopravu a po jednodenní přestávce se na ni vrátily i osobní vlaky.

Příčina? Možná prášková síra a jiskra z lokomotivy

Příčinu neštěstí se nikdy nepodařilo plně objasnit. Možným vysvětlením by však mohlo být to, že vagón dříve sloužil k přepravě sypké práškové síry. Přestože ho železničáři před přesunutím k muničnímu vlaku vyčistili, není vyloučeno, že v něm nějaké zbytky síry zůstaly. Ty pak mohla zapálit náhodná jiskra, která do vagónu zalétla z komínu lokomotivy. Od hořící síry mohl následně chytit celý dřevěný vagón.

Topič i strojvůdce, kteří se namísto útěku rozhodli minimalizovat škody a před záchranou vlastních životů dali přednost ochraně ostatních, byli v červenci 1944 oceněni svatojiřským křížem, britským vyznamenáním za odvahu. 

Krvavý duben 1945: Partyzáni na Moravě se vymkli kontrole, následky byly drsné

"Hořící nákladní vagón se nacházel nedaleko nádražních budov a zjevně mohl ohrozit životy lidí v obci. Strojvůdce i topič si uvědomili, že je nezbytné odpojit vůz od zbytku vlaku a navolno ho odtáhnout. Ačkoli Nightall věděl, že vagón obsahuje výbušniny, bez sebemenšího zaváhání vůz odpojil a znovu se připojil ke strojvůdci. Strojvůdce Gimbert rozjel lokomotivu, a když se blížil k hradlu, upozornil hradlaře, ať zastaví všechny vlaky, jichž by se to mohlo týkat. Stačil ještě naznačit, co hodlá udělat, ale vagón téměř vzápětí vybuchl. Nightall byl zabit a Gimbert byl velmi vážně zraněn," stálo v citaci k vyznamenání.

Podle Donny Martinové ze sohamského muzea se dodnes ve městě čas od času nacházejí úlomky ze zničených budov, které se při explozi rozlétly po celém Sohamu a občas se objeví, když si lidé například zryjí zahradu. Dávná katastrofa se tak městu stále připomíná.