Jenže ani jedněch, ani druhých není dostatek. Přesto bývají jedinou nadějí, jak dostat z lesa dřevo blíž cestám.

Sedmiletý bílý hřebec Salvyn váží asi devět metráků a kromě práce v lese zvládá táhnout bryčku i zápřah. „U Starého Ranska taháme dvakrát týdně různě dlouhé klády. Nejhorší jsou dvojmetry, u nich je největší nebezpečí úrazu, když se zachytí za pařez,“ říká kočí Antonín Vráblík. Jako není dnes na práci v lese dostatek koní, není ani dost kočích.

Pomůže jen kůň

„Máme k ruce řadu technologií, železné koně, lanovky, ale jsou místa a porosty, kde se bez koně neobejdeme. Většinou máme smlouvu s nějakou firmou s koňmi, která však pracuje pro více podnikatelských subjektů,“ uvedl Václav Augustin z Lesního družstva obcí Přibyslav s tím, že pokácené nebo vyvrácené stromy v lese podle zákona zůstat nesmí. Časem navíc ztrácí hodnotu, zapaří se a zmodrají, a to si družstva nemohou dovolit.

Ne každý se hodí

Do lesa se každý kůň nehodí. Musí být mohutný, aby utáhl těžké dřevo a zvládl náročnou práci. „Cvičí se od třech let ve slabém dřevě a musí ho učit zároveň dva lidé. Jeden ho vodí u huby a druhý chodí za koněm,“ vysvětlil čtyřiačtyřicetiletý kočí, který pochází z Olomoucka a prošel za třicetiletou praxi celou republikou.

„Koně vlastnil můj otec i bratr, a tak jsem se k tomu dostal. Moc kočích ovšem není. Je to těžká a nebezpečná práce, zvlášť pro začátečníka. Já tahal dřevo třeba v Krušných i Orlických horách, v Beskydech nebo na Šumavě,“ řekl Vráblík. Nejtěžší práce prý byla v Jeseníkách.

Nikdy žádný vážný úraz neměl, ale nebezpečí číhá téměř všude. Poblíž Ranských jezírek je spousta mokřin a propadlin, pozor je třeba dát i na koně. „Koně v lese vždycky potřeba byli, jsou a budou,“ zdůraznil kočí, který s koněm tráví denně až patnáct hodin včetně krmení a ošetřování.