Vedení nemocnice ho za to propustilo. O tom, že ortoped jednal správně, rozhodly po třech letech Česká lékařská komora (ČLK) i ministerstvo zdravotnictví.
Musí to být pro vás velké zadostiučinění…
To, že jsem měl pravdu, teď uznal senát České lékařské komory v Olomouci. Jednání vedení nemocnice v Mostištích odsoudilo i ministerstvo zdravotnictví. Nemocnice dostala pokutu 200 tisíc korun, ale mnohem důležitější je, že se potvrdilo, že majitelé nemocnice lhali.
Za pravdu jste ale hodně zaplatil…
Přišel jsem o práci. Vedení nemocnice, které mě propouštělo, mě poškodilo tak, že by si ode mě pes kůrku nevzal. Existenčně to ohrozilo i moji rodinu. V té době jsme měli doma čtyři děti.
Problémům jste mohl předejít. Stačilo mlčet.
To přece nejde, abych kryl takovou lumpárnu. Kloubní protézy byly nelegálně dovezené, nebyly vyzkoušené a já je měl pacientům implantovat? Něco takového si přece lékař nemůže vzít na svědomí.
Co ostatní kolegové? Těm to nevadilo?
Nakonec jsem se ozval jenom já a také jsem byl jako jediný postižený. Ostatní mlčeli. Báli se, že je vyhodí z práce. Za normálních okolností by si člověk řekl, že v takové situaci, kdy jde o zdraví pacienta, ani ostatní nemohou mlčet. Jenže dneska se lidé bojí.
Ale teď už možná litují, že mlčeli. Mohli být za hrdiny společně s vámi.
Je to pro mě ocenění hlavně po morální stránce. Dnes dostávám gratulace, blahopřejné SMS, ale v době, kdy jsem měl problémy, nebýt několika lidí, kteří mě dobře znali a věřili mi, sotva bych našel práci. Dneska je už všechno za mnou a nechci se k tomu vracet.
Jenže to bude asi potřeba. Pacient přece nemůže být králík, na kterém budou zdravotníci zkoušet neznámé prostředky, za něž možná dostali od dealerské firmy dobře zaplaceno.
Právě tohle je jedno z nebezpečí privatizace nemocnic, kterého se obávám. Na jedné straně socialistický systém zdravotnictví dlouho udržitelný není, ale dravý kapitalismus, který jde přes mrtvoly, také není na místě. Ale od toho jsou právě lidé, aby se uměli včas ozvat, když není všechno v pořádku. Dnes se to může dařit i díky svobodným sdělovacím prostředkům, které nemusejí psát to, co jim někdo shora diktuje.
Jak se na vás v tom období dívala vaše rodina, vaše manželka?
Samozřejmě, že ráda nebyla, ale věděla, že už takový jsem a že k lumpárnám mlčet nebudu. Proto se mě snažila morálně podporovat, i když zůstala sama doma se čtyřmi dětmi a veškerá tíha domácnosti ležela jen na ní. Ale všechno špatné je k něčemu dobré a člověk vidí, jakou oporu v tom druhém má.
Jenže ve vašem případě to není poprvé, co jste nedokázal mlčet a stálo vás to místo. Například v Havlíčkově Brodě jste po neshodách s ředitelem přišel o primářské místo.
To bylo o něčem jiném. Ředitel mi tehdy řekl, že musím z oddělení propustit 12 zaměstnanců, které si sám vyberu, tedy každého pátého. Přišlo mi to nemorální, nevěděl jsem proč bych je měl propouštět a ještě je sám vybírat. Řekl jsem řediteli, ať si těch 11 vybere sám a já, jako ten dvanáctý, se hlásím první. Z nemocnice jsem odešel a z oddělení nakonec nepropustili nikoho.
Nejste tak trochu fanatik pravdy? Také Jan Hus říkal: haj pravdu, braň pravdu, a jak to s ním dopadlo…
Já to tak nevidím. Když je člověk přesvědčený, že pravdu má, měl by se umět za svůj názor postavit a slušně trvat na svém. I malá kapka, která dopadá na kámen, má nakonec úspěch. Jde to sice pomalu a s překážkami, ale nikdo to za vás neudělá.
Nemá na vašich postojích tak trochu podíl to, že jste věřící?
Nebyli jsme nijak pobožná rodina, i když jsme chodili do kostela. Ale velkým vzorem byl pro mě můj otec. Když ho přemlouvali, aby vstoupil do KSČ, odmítl. A mě to vysvětlil: Nejde o to vstoupit, ale já bych nikdy nechtěl dělat špinavou práci. Nejsem rozhodně svatý, ale některé zásady z domova jsem si odnesl do života a těmi se řídím. Nepomlouvat, nezávidět, neoplácet zlé zlým, neubližovat. To je moje víra v duchu miluj bližního svého, kterou se řídím.