Lidé, kteří jím trpí, pociťují únavu, která se s vyčerpáním z práce nebo nedá vůbec srovnat. Jsou přímo smrtelně unavení. Přitom si právě dnes připomínáme Den chronického únavového syndromu.

„Připadáme si diskriminovaní. Nemáme ani své sdružení. Navíc si musíme platit drahou podpůrnou léčbu, protože u nás jiná téměř neexistuje,“ stěžuje si šedesátiletá paní Dana, jejíž celé jméno má redakce k dispozici, ovšem neuvádí ho kvůli případnému nepochopení okolí. To je podle jejích slov druhá věc, která jí nejvíc stěžuje život.

Nemá na léčbu

„Je nás přes čtyřicet tisíc nemocných, ale ministerstvo zdravotnictví dělá mrtvého brouka. Mezi lidmi je malá osvěta, lidé nemoc také bagatelizují. Ani někteří lékaři ji jako nemoc neberou,“ dodala. Kdyby si to mohla dovolit, koupila by si léčbu za třicet tisíc korun, nebo by se jela léčit do zahraničí. Ale nemůže. Nedostala ani kartu zdravotně tělesně postiženého.

Podle lékařů i Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) je velmi těžké stanovit, že člověk únavovým syndromem opravdu trpí. „Diagnóza chronický únavový syndrom existuje, ale zatím na něj nejsou žádné speciální léky. Existují samozřejmě různé preparáty na podporu imunity, Všeobecná zdravotní pojišťovna ale posuzuje každý případ individuálně,“ upřesňuje lékařka Blanka Slámová z VZP.

Nemocný nejprve prochází důkladným vyšetřením, ale stanovit diagnózu nelze na základě jedné návštěvy. Chronický únavový syndrom se zatím nevyskytuje příliš často, ale není to už pro zdravotníky věc neznámá, jak potvrzuje například praktická lékařka Eliška Pátková z Chotěboře: „Na stálou únavu si stěžuje hodně nemocných, ale pacientů se skutečným únavovým syndromem znám jen několik.“

Podle paní Dany ale život s únavovým syndromem není život: „Prakticky mu už jenom přihlížím, nezúčastňuji se ho. Nejsme ani živí, ani mrtví. A kromě nemoci pořád bojujeme s lidským nepochopením.“