Většina přítomných na chvíli zapomněla, že se na půvabné ženy dívá v zamřížované a téměř nedobytné pevnosti věznice.

Alespoň jednu ze tří krásných korunek, které ležely na stole před porotci, chtěla získat každá ze dvanácti odsouzených. Některým bylo málo přes dvacet, nejstarší téměř čtyřicet. Ale málokdo by jí věk hádal.

Co tady, proboha, dělají?

Ze zamyšlení nad ladnými pohyby vytrhla návštěvníky zvenčí vždy jen větička pronesená moderátorkou – také jednou z odsouzených. „… a po propuštění chce vést řádný život a starat se o své čtyři děti,“ řekla třeba a diváci upřeli pohled na asi dvaadvacetiletou dívku.

Co tu proboha dělá? Kde se tu vzala? Honí se chtíc nechtíc každému hlavou. Pak si všimnete tetování tu na noze, tu na paži, které přece jenom klasické soutěže od této trochu odliší.

Dámy však pro tentokrát vyměnily vězeňské mundúry za slušivé šaty a s notnou dávkou exhibicionismu tančily na nejrůznější skladby včetně chytlavých cikánských, nebo zapojily prvky aerobiku. Jedinými výjimkami byly humorná scénka ve stylu Taková normální rodinka a působivý zpěv písně Teď královnou jsem já.

„Jsou výborné, jen nesmí otevřít pusu,“ poznamenal kdosi z diváků, a narážel tak na slabší mluvený projev děvčat. „Pokus žen je jejich vlastním ztvárněním toho, že odsouzené ženy mají odvahu a chuť ukázat, že něco umí a pokusí se to předvést i v podmínkách vězení. Ukáží, že umí vytvořit něco pěkného, což není vlastní jenom odsouzeným, ale ženám vůbec,“ řekla ředitelka věznice Kamila Meclová.

Soutěž krásy se poprvé konala před dvěma lety, kdy odsouzené přišly za vychovatelkou Janou Vobořilovou a ptaly se, zda by něco podobného mohly uspořádat. Vedení nebylo proti, a tak vzniká v podmínkách věznice zajímavá tradice.