„Zpočátku nás Iráčané vnímali jako vetřelce. Zažil jsem i raketové útoky, ale přesto naše jednotka neutrpěla při doprovodu konvojů a spojeneckých vojsk žádné ztráty,“ začal své vyprávění. Zbraně však nebyly jediným nebezpečím, vojáci se potýkali s nemocemi ze špatné hygieny a nedostatku pitné vody.

Profesionální vojáci se musí kromě psychické a fyzické zátěže vyrovnat i s odloučením od svých blízkých. „Spojení s domovem fungovalo pomocí telefonů a internetu. V nejtěžších chvilkách nám pomáhal vojenský duchovní, jemu jsme se mohli svěřit se svými problémy. Když bylo ale nejhůř, vždycky se kolektiv stmelil,“ zdůraznil sympatický voják.

K jeho povinnostem patřilo kromě těch vojenských i neustálé vědomí zodpovědnosti za životy podřízených. „Po návratu domů a návštěvě rodné Hané jsem si ale uvědomil, že bych venkovský klid za své dosavadní působení nevyměnil. Práce mi umožnila získat nové zkušenosti, nadhled, poznat jiné kultury. Na druhou stranu jsem ale přišel o rodinu, byť jsem s ní stále v kontaktu,“ přibližuje obě strany mince života vojáka.

Od roku 2003, kdy koaliční jednotky obsadily Irák a sesadily Saddáma Husajna, v zemi nefungovala samospráva, chyběla armáda a policie. Země se z války vzpamatovává dodnes, i když se v poslední doby pomalu rozjíždí průmysl, zemědělství a řemeslná výroba. Irák je přesto stále závislý na humanitární pomoci. Problémy však dál dělá velká dostupnost zbraní, které je možné koupit i přímo na tržišti.

Švarcova kariéra začala v roce 1996 u brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě. Zúčastnil se však i několika misí v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Kuvajtu. V Iráku byl během tří let dvakrát jako zástupce velitele kontingentu. Dnes působí jako velitel policistů v Táboře a uvažuje o odchodu do výslužby.