V dávné historii se svobodou vyznání příliš nezaobírali. Pokud se někdo odvážil nazývat boha jinak než většina společnosti, zástupci převládající víry na něj aplikovali prostředky, kterým se nedalo odolat, a dotyčný konvertoval. A nebo pro svého boha zemřel. Za všechny jmenujme tisíce hugenotů, kteří v Paříži v roce 1572 nepřežili krvavou Bartolomějskou noc.

Doba poněkud pokročila. Kdo chce dnes vnucovat víru jiným, musí volit zákonné cesty. Pokud nezíská dostatek financí na zahraniční pobyty pro děti, může své myšlenky a názory prostě sepsat na papír a osobně šířit do světa. Záleží už potom jenom na jeho přesvědčovacích schopnostech, kolik získá nových příznivců.

A pokud má posunuté etické hranice, může „lovit“ třeba i na pohřbu v řadách truchlících. Jsou však jisté chvíle, kdy si člověk přeje být obvykle výhradně se svými (hmotnými) příbuznými.

Související článek najdete ZDE.